Druhý říjnový víkend je už nějaký ten rok věnován jednomu z nejextremnějších podniků v republice, který nese název 5 Beskydských vrcholů. O co jde nejlépe popisují slova organizátorů: Závodníci mají za úkol obejít 5 beskydských vrchů ve stanoveném limitu. Na začátku se dozvídají první vrchol a pak na každém dalším vrchu informaci o následujícím. Nejsou tak schopni předem odhadnout, jak dlouhý závod bude. Trať je přitom předem stanovena tak, aby nebylo možné ji pro běžného smrtelníka překonat. Proto se stává pro všechny účastníky obrovskou výzvou. Toliko tedy slova organizátorů a já ještě přidám, že před samotným startem jsme věděli, že trasa bude mít kolem 120 km a limit na její zdolání je 34 hodin. Základna, která funguje jako start a cíl celého závodu byla pro letošek v Rožnově pod Radhoštěm. A oblast, ve které jsme se měli pohybovat, byla vytyčena mapu KČT č. 96 - Moravskoslezské Beskydy.
Závod jsme společně s parťákem Ondrou plánovali jako ukončení letošní sezóny a vyzkoušení něčeho nového, protože celá filozofie závodu je o něčem jiném, než závody, které jsme doposud absolvovali. Přípravy jsme se snažili brát celkem vážně, protože jsme k závodu přistupovali celkem s respektem, sháněli jsme informace, kde se dalo a snažili se co nejlépe připravit. Všechno relativně šlapalo, až do pondělí před startem, kdy se dozvídám, že Ondra nemůže se mnou jít, protože má něco s kotníkem. No paráda! Takže okamžitě musím někoho k sobě sehnat, celkem těžký úkol, ale nakonec se mi naštěstí podaří přemluvit Pavla. Trochu se sice vzpíral, ale uchlácholil jsem ho tím, že je mi jedno, kolik vrcholů dáme, prostě se jenom chci postavit na start a zkusit to.
V pátek tedy nabírám Pavla a vyrážíme směr Rožnov, jedeme trochu dříve, abychom měli dost času na předstartovní přípravy. Na základně už je celkem živo, ale registrace probíhá bez nejmenšího problému. Do startu máme času více než dost, tak se ještě jdeme najíst a pořádně se zavodnit. Zhruba hodinku před startem se vracíme zpět na základnu, kde už to pořádně vře. Chystáme si věci a řešíme klasickou alchymii, co si obléct. Počasí je zatím velice přívětivé, teplo a bez deště, předpověď sice nějaký déšť slibuje, ale nemělo by to být nic vážného. Proto tedy volíme lehčí variantu oblečení. Samotný start je na tomto závodu celkem specifický, protože s úderem desáté večerní se na plátně objevuje název prvního vrcholu a zároveň s tím si musí tým najít svojí startovní obálku, ve které je kartička, kdo které se zapisují kontroly. Volíme strategii, že Pavla pošlu pro obálku a já jako vrchní mapník a navigátor se postarám o trasu k prvnímu vrcholu. Proběhne krátké odpočítávání a jde se na to na plátně se objevuje Vsácká Tanečnice. OK to není problém, ten vrchol znám, běžel se tam přece Valašský hrb pro jistotu se jenom koukám do připraveného seznamu vrcholů, nacházím souřadnice a podle nich v mapě onen vrchol. Je přesně tam, kde má být, takže ověření, že pomůcka, nad kterou jsem strávil hodně času snad bude fungovat. Orientačně jednoduché, není co řešit, sbalím mapu a připravím si jenom okopírovaný list a čekán na Pavla, až přijde s naší kartičkou.
Za chvilku je u mě a jdeme na to, říkám mu nejdříve červená, potom modrá a jsme tam. Bohužel plán se záhy mění, protože jak ještě jdeme s davem, tak červenou značku úspěšně míjíme a jdeme si hezky po cestě směr Hutisko - Solanec, vracet se nechceme, nevypadá to nejhůř, akorát začátek bude po asfaltu, no co už. Aby toho nebylo málo, tak začíná pršet, zprvu to není nějak hrozné, ale postupem času začíná celkem pěkný slejvák, v Hutisku zastavujeme, já si vyndávám bundu a Pavel se slovy, že už je stejně mokrý jenom přikrývá batoh pláštěnkou. Spolu s deštěm se citelně ochlazuje, ale pořád to není žádná hrůza. Z Hutiska jsme chtěli jít po zelené, jenže ještě společně s jednou dvojicí ji úspěšně přecházíme, naštěstí si chyby brzy všimneme a napojujeme se zpět. Teď už ve společnosti dalších lidí stoupáme směrem k Tanečnici, pořád prší a cesta začíná být pěkně bahnitá, každopádně se s tím popereme a přicházíme na první vrchol, necháme si potvrdit kontrolu a v mapě hledáme druhý vrchol - Lukavici. S mojím taháčkem ji máme hned, nenápadný vrchol u Bílé, odhadem nějakých 25 km - no pěkně. Cesta na druhý vrchol je jasná, po trase Hrbu na Třeštík a potom pořád po červené po CZ/SK hranici.
I když jsem po této trase v červnu běžel, tak si ji moc nepamatuji, každopádně sem-tam nějaké to místečko poznám. Počasí se umoudřuje, docela usycháme a tak si říkáme, že už by to takhle mohlo vydržet. V těchto okamžicích na mě celkem doléhá spací krize, tak se celkem trápím, Pavel vypadá naprosto v pohodě, tak se nechám táhnout a snažím se trochu zmobilizovat. Dorážíme na Třeštík, kde si dáváme první pauzu, trochu pojíme, odpočineme a když nám začíná být trochu zima, tak se vydáváme na cestu dále. Na chvíli opouštíme značku a obcházíme vrchol Čarták po hlavní cestě, je to sice trochu dál, ale ušetříme si jeden kopec a budeme tak rychlejší. V tom okamžiku se dává do neskutečného slejváku, během chvilky jsme opět skrz na skrz mokří. Na Bumbálce se opět napojujeme na červenou značku, bohužel viditelnost je díky mlze hodně tristní. Tady probíhá asi nejnáročnější fáze celého závodu, protože orientace je hodně těžká a nechceme sejít z trasy. V orientaci nám naštěstí pomáhají hraniční kameny, tak i s jejich pomocí úspěšně dosahujeme kontroly na Lukavici. Je tady celkem dost dvojic, po dlouhé době vidíme kolem sebe nějaké lidi, protože téměř od Bumbálky jsme šli osamoceni. Další vrchol Smrkovina, tuším, kde asi tak je, ale ukazuje se, že jsem byl úplně mimo, kousek od Visalájí. Takže další cesta je jasná, po Červené na Konečnou, modrá na Gruň a potom po zelené.
Je něco po šesté, první noc bude za chvíli za námi. S přibývajícím světlem se i orientace stává jednodušší a tak v pohodě docházíme na Konečnou, tady opět na chvíli zastavíme, je tady více týmů, tak prohodíme pár vět. Narážíme tady na Řím Tým, což jsou známí z LysaCUPu, zatím ještě netušíme, že se s nimi budeme nahánět až do samotného konce. Moc se nezdržujeme a jdeme do údolí Černé Ostravice, cestu známe, šli jsme tady v létě, začínáme taky tipovat, který vrchol bude další v pořadí a napadají nás skutečné perly typu Prašivá, apod. Já v duchu doufám a počítám, že už bychom se měli pomalu stahovat směrem zpět k Rožnovu a že Smrkovina bude nejvzdálenější vrchol. No ještě chvíli to potrvá, než se to dozvíme. Z údolí Černé stoupáme na Gruň, potom chvíli po hřebeni a společně se zelenou odbočujeme vlevo. Následuje hledání vrcholu, protože ten leží mimo značku. Zkoušíme pár směrů, až se ukáže, že ten poslední je samozřejmě ten správný. Docházíme na Smrkovinu, je něco po 9, necháváme si potvrdit kartičku a dozvídáme se další vrchol - Čertův mlýn. No pěkně, štreka jak blázen, ale naštěstí už to je směrem k základně. V tom okamžiku, si ale Pavel všimne jedné věci, a to, že nejsme podle předpokladů na třetím vrcholu, ale teprve na druhém. Tanečnice totiž byla jenom nástupní bod, tzv. K0. No pěkně, rána jako hrom, já se s tímto zjištěním poperu celkem dobře, protože ve své podstatě to je jedno, jestli druhý nebo třetí vrchol, do Rožnova stejně muset dojít tak jako tak. Ale Pavel je zralý na ručník, vypadá, že ho to celkem vzalo, nechám ho chvíli si zanadávat a potom ho pomocí různých podpůrných prostředků mobilizuji k dalšímu pokračování.
Vybíráme kudy půjdeme, nakonec volíme cestu přes Ostravici, bude to sice skoro pořád po asfaltu, ale přes Hamry se nám jít nechce. Navíc už potřebujeme doplnit vodu a Pavel říká, že kousek pod Ježánkami je pramen, tak je tedy rozhodnuto. K prameni opravdu za chvíli dorážíme, tak se pořádně napijeme a doplníme vodu. Počasí začíná být velice přívětivé, sluníčko svítí, začíná být teplo, tak svlékám nějaké ty vrstvy a zkouším usušit mokré oblečení. Valíme si to Masarykovým údolím k přehradě Šance, pěšky jsem tu nikdy nešel, tak se mi to celkem táhne, jo na kole to je o něčem jiném. Na scéně se opět objevuje Řím Tým, vypadají velice nezdravě, jestli jsme na tom stejně, tak potěš. Každopádně prohodíme pár slov a zase jdeme dále, přicházíme do Ostravice, kde volíme za své útočiště místní obchůdek, nakoupíme něco na zub a sedáme si na lavičku před obchodem, kde to všechno ztrestáme. Sedíme celkem dlouho, ale odpočinek přijde vhod, cestu máme ještě dlouhou a vlastně ani nějak nespěcháme. Cestu do Čeladné volíme po modré, přece nepůjdeme přes Smrk, že? Otravný asfalt je snad nekonečný, kousek před Čeladnou se mi ozývají střeva, takže nezbývá nic jiného, než si odskočit do lesa. Je to zrovna v okamžiku, kdy míjíme nějakou dvojici turistek, ale nějak to nevnímám, hlavně ať je ten tlak pryč. Konečně jsme na Čeladné, teď už je to na Čertův mlýn kousek. No sice kousek, ale pořád po asfaltu a do pořádného kopce. Tady to fakt nemám rád, stačí, když to chodíme při B7, každopádně nám nezbývá nic jiného, než se s tím nějak porvat. Nasazujeme celkem šílené tempo, dokonce někoho předbíháme, no kdybychom taky šli celý závod, tak už musíme být v cíli. Celé stoupání proběhlo nakonec v klidu a už jsme v lese na traverzové cestě, něco před půl čtvrtou dosahujeme vrcholu. Jako kontrola je tady Pavel s Magdou, sice je neznám tak dobře jako Pavel, ale každopádně opět prohodíme pár slov. Ptáme se, kdo tady byl první a v kolik atd. Ale moc se nezdržujeme, protože se vydáváme na další vrchol. Velký Javorník - není co řešit, trasa jako při B7, ani se nemusíme dívat do mapy.
Nejdeme ovšem přes vrchol Tanečnici, tu si pěkně obejdeme po zelené značce, za chvíli jsme na Pustevnách, tady dáváme polívku a kofolu a taky doplním vodu. Jdeme po hřebeni k Radhošti, pod kaplí si sedáme do trávy a provádíme přípravy na druhou noc, měním baterky v čelovce a taky si zouvám boty a zkoumám jak jsou na tom. No, puchýře se začínají hlásit o slovo, tak si je ošetřím a doufám, že to do cíle vydrží. Nálada je dobrá, času máme více než dost, vypadá to, že bychom nakonec mohli rubnout všech 5 vrcholů. No uvidíme. Míříme směr Pindula, stejně jako při B7, docela mě udivuje, že si to tady moc nepamatuji, ale co už. Na Pinduli jsem chtěl doplnit vodu, ale mají zavřeno, nedá se nic dělat, vody mám ještě dost, když tak na Javorníku nebo ve studánce pod ním. Protože už se celkem setmělo, tak vytahujeme čelovky a vydáváme se vstříc druhé noci. Nikdy jsem při závodě druhou noc neabsolvoval, tak jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Podle vyprávění to není žádný med. Krize se ovšem zatím nedostavuje, takže to snad půjde. Vydáváme se příkře do kopce, mám v živé paměti, jak jsem tady při B7 trpěl, ale dneska se tak netrápím. Jsme na vrstevnicové cestě a za chvíli se vydáváme vlevo do pořádného krpálu, kdo ho tady sakra dal? To není možné, dává mi celkem zabrat, ale naštěstí všechno má svůj konec, rozcestník Malý Javorník a na Velkém jsme za chvíli, na kontrole se dozvídáme, že jsme na 39. místě, což nás celkem dost nakopává. Další a poslední vrchol Oprchlice, hledáme ji a nacházíme kousek od Valašského Meziříčí, odhadem 12 km a potom zhruba ještě nějakých 15 do Rožnova, no kilometrů je to ještě dost, ale snad to zvládneme. Opět chci doplnit vodu, ale chata je zavřená ,takže jsem bezúspěšný.
Vydáváme se tedy na poslední vrchol, kousek pod Javorníkem opět potkáváme Řím Tým, to snad není možné, když jsme je viděli naposledy, tak vypadali celkem KO a teď jsou za náma? To není možné, budeme muset do toho trochu šlápnout. Míjíme rozcestí u Malého Javorníku a posléze i odbočku k pramenu Jičínky, kde byla možnost doplnit vodu. Chvíli uvažujeme, jestli ji doplníme nebo ne, já ji mám ještě relativně dost a Pavel mě přesvědčuje, že taky vydrží s tím co má. Bohužel ho tedy poslouchám a vydáváme se dál, ukáže se, že to byla veliká chyba, ale to jsme ještě nemohli vědět. Celkem do toho buším, dokonce i běžíme, což mi po nějakých 100 km v nohách přijde celkem k neuvěření. bohužel za chvíli na Pavla přichází krize jako hrom. Nejdřív vypije všechnu svou vodu, potom pije ode mě, ale taky mu to moc nepomáhá. Navíc nechci, aby mi všechnu vodu vypil, protože potom by lehce krize přišla i na mě. Naštěstí z Ostravice nesu v batohu RedBull, tak ho otvírám a společně ho vypijeme, to Pavla celkem spraví, tak snad to nějak půjde. K Oprchlici je to pořád nahoru dolů, nemá to konce, sbíháme se čtyři dvojice a společně pokračujeme, chvílemi i trochu bloudíme, ale naštěstí značku vždycky najdeme. Tady se Pavlovi začíná ozývat kotník, který ho prý už bolí delší dobu, asi jde už s velkým sebezapřením, ale stále jde a to je dobře. Mě tady potkává celkem zajímavá věc, po jednom nepovedeném došlapu úplně cítím, jak mi pod palcem vyskakuje puchýř. V okamžiku nemůžu došlápnout, bolest je ukrutná. Nezbývá nic jiného, než zastavit, sundat botu a nějakým způsobem si ho ošetřit. Nakonec to spraví pořádná dávka náplasti a druhá ponožka. Došlap se stává snesitelným a tak můžeme pokračovat. Už celkem s obtížemi, ale stále relativně v pohodě se ocitáme na posledním vrcholu, dokonce na průběžném 29. místě - paráda! Teď už jenom cesta zpátky do Rožnova, ptáme se organizátorů jak šla většina týmů a dostává se nám odpovědi, že po žluté a následně po modré do Zašové, já jsem sice pro cestu kousek zpět po hřebenu a potom se skulit do Zubří, ale Pavel po hřebeni odmítá jít, tak volíme tedy cestu do Zašové.
Na trase už jsme přes 24 hodin a díky nedostatku vody to začíná být hodně zajímavé, po žluté to ještě jde, potom chvíli tápeme, nacházíme správnou cestu, abychom z ní za chvíli opět sešli, vracíme se zpět a znova se napojujeme na správný směr. Cesta po modré se stává nekonečnou, docházíme k nějaké ohradě a protože si nevšimneme, že jsou v ní vrátka, které turisté mohou použít rozhodujeme se, že ji obejdeme, bohužel se dostáváme k lesu, který je celkem dost neprostupný, tak se vracíme zpět. Teď si všimneme zmiňovaných vrátek, tak je použijeme, no co, zacházka pár stovek metrů nás přece nerozhodí. Cesta do Zašové je nekonečná, Pavel je v neustálé krizi díky nedostatku vody, já už taky žádnou nemám, nálada je hodně špatná. Konečně se dostáváme k prvním baráčkům, vyhlížíme, kde bychom mohli sehnat nějakou vodu, ale je to marné, když míjím nějakou jabloň, tak aspoň utrhnu jablko a sním ho, nic moc, ale furt lepší než drátem do oka. Procházíme Zašovou, která je snad nekonečná, žízeň už je tak ukrutná, že si pohráváme s myšlenkou, že se napijeme z toho, co teče podél cesty, těžko identifikovat, jestli to je stoka nebo potok. Pořád máme ještě nějakou tu sebereflexi, tak k tomu nakonec nedojde. Naštěstí narážíme na otevřený bar, který je pro nás spásou, vtrháváme tam a hned si objednáváme dvě kofoly. Museli jsme tam někdy kolem půlnoci, ve sportovním s čelovkama na hlavě vypadat asi dost zajímavě, ale v té chvíli mi to bylo fakt jedno. Pavel ještě zajde doplnit vodu na záchod a pak se vydáváme na poslední úsek našeho putování.
Čeká nás už jenom cesta do Rožnova, sice po hlavní cestě, ale je noc, tak provoz snad nebude nějak velký, cedule slibuje, že to bude nějakých 10 km, tak to snad už dáme. To co ale přišlo, bych nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Hotové psychické peklo! Cesta je rovná, bez zatáček, v dáli vidíme nějaké světla, ale pořád se k nim nepřibližujeme, je to naprosto nekonečné a šílené. Jsem totálně vyplivlý, k psychické krizi se dostává i a fyzická, začínám si uvědomovat, jak mě bolí celý člověk. Sakra, to přece není možné, vždyť už je to jenom kousek, přece tam musíme dojít! Zubří! Cože? Teprve Zubří, to není možné, cedule Rožnov a vedle ní 4 km, to nemůže být pravda. Nedá se nic dělat musíme pokračovat, vidíme za sebou nějaké čelovky, ale vůbec nevnímáme, kdo to je a je nám to hlavně úplně jedno. V hlavě se honí všelijaké myšlenky, hlavně konečně dojít do toho Rožnova! Před Rožnovem nás předbíhá Řím Tým, dnes tedy naposledy, moc nechápeme, kde se tady vzali, na psychice nám to nepřidává, ale už je nám to fakt jedno. Konečně cedule Rožnov, hurá! Kousek za ní je reklama na hotel Aeroplán, kousek od něho je naše základna. Vidím tam nějakou číslovku, ale nejsem si jistým jestli vidím dobře, tak se ptám Pavla, kolik tam je. Odpověď, že to nechci vědět mě neuspokojuje, tak se dozvídám, že tam je 3 km. Sakra, proč jsem to chtěl vědět? Tři kilometry, za normálního stavu směšná vzdálenost, která nestojí ani za řeč, teď a tady naprosto neskutečná a nepřekonatelná. Rožnovem už se plížíme jako duchové, chceme to mít už za sebou, tak se co chvíli přesvědčujeme, že ten plot známe, ta křižovatka je už ta naše apod. Samozřejmě se ukáže, že se stále mýlíme, ale nakonec se přece ta správná křižovatka ukáže, už stačí jenom přejít parkoviště a jsme tam. Vcházíme do haly a je to za náma. Je neděle půl třetí ráno. Uf, přes 28 hodin na trase, nějakých 130 km v nohách, člověk by čekal, že se dostaví nějaká euforie, ale nic. Jsem jenom rád, že už nemusím nikam chodit.
Jsem strašně unavený, chci si lehnout a konečně si odpočinout. Najdu v sobě ještě zbytky sil a jdu se vysprchovat, teplá voda je úplně úžasná, potom ještě něco pojím a konečně se vydávám ke spacáku, lehám si, ale stejně nemůžu usnout, nakonec usnu, ale spánek stejně nemá moc dlouhého trvání. Ráno následuje vyhlášení nejlepších a potom už se vydáváme na cestu zpět.
Celkové výsledky zde
Webové stránky závodu
Závod jsme společně s parťákem Ondrou plánovali jako ukončení letošní sezóny a vyzkoušení něčeho nového, protože celá filozofie závodu je o něčem jiném, než závody, které jsme doposud absolvovali. Přípravy jsme se snažili brát celkem vážně, protože jsme k závodu přistupovali celkem s respektem, sháněli jsme informace, kde se dalo a snažili se co nejlépe připravit. Všechno relativně šlapalo, až do pondělí před startem, kdy se dozvídám, že Ondra nemůže se mnou jít, protože má něco s kotníkem. No paráda! Takže okamžitě musím někoho k sobě sehnat, celkem těžký úkol, ale nakonec se mi naštěstí podaří přemluvit Pavla. Trochu se sice vzpíral, ale uchlácholil jsem ho tím, že je mi jedno, kolik vrcholů dáme, prostě se jenom chci postavit na start a zkusit to.
V pátek tedy nabírám Pavla a vyrážíme směr Rožnov, jedeme trochu dříve, abychom měli dost času na předstartovní přípravy. Na základně už je celkem živo, ale registrace probíhá bez nejmenšího problému. Do startu máme času více než dost, tak se ještě jdeme najíst a pořádně se zavodnit. Zhruba hodinku před startem se vracíme zpět na základnu, kde už to pořádně vře. Chystáme si věci a řešíme klasickou alchymii, co si obléct. Počasí je zatím velice přívětivé, teplo a bez deště, předpověď sice nějaký déšť slibuje, ale nemělo by to být nic vážného. Proto tedy volíme lehčí variantu oblečení. Samotný start je na tomto závodu celkem specifický, protože s úderem desáté večerní se na plátně objevuje název prvního vrcholu a zároveň s tím si musí tým najít svojí startovní obálku, ve které je kartička, kdo které se zapisují kontroly. Volíme strategii, že Pavla pošlu pro obálku a já jako vrchní mapník a navigátor se postarám o trasu k prvnímu vrcholu. Proběhne krátké odpočítávání a jde se na to na plátně se objevuje Vsácká Tanečnice. OK to není problém, ten vrchol znám, běžel se tam přece Valašský hrb pro jistotu se jenom koukám do připraveného seznamu vrcholů, nacházím souřadnice a podle nich v mapě onen vrchol. Je přesně tam, kde má být, takže ověření, že pomůcka, nad kterou jsem strávil hodně času snad bude fungovat. Orientačně jednoduché, není co řešit, sbalím mapu a připravím si jenom okopírovaný list a čekán na Pavla, až přijde s naší kartičkou.
 |
| Jo, před startem nám bylo do smíchu |
I když jsem po této trase v červnu běžel, tak si ji moc nepamatuji, každopádně sem-tam nějaké to místečko poznám. Počasí se umoudřuje, docela usycháme a tak si říkáme, že už by to takhle mohlo vydržet. V těchto okamžicích na mě celkem doléhá spací krize, tak se celkem trápím, Pavel vypadá naprosto v pohodě, tak se nechám táhnout a snažím se trochu zmobilizovat. Dorážíme na Třeštík, kde si dáváme první pauzu, trochu pojíme, odpočineme a když nám začíná být trochu zima, tak se vydáváme na cestu dále. Na chvíli opouštíme značku a obcházíme vrchol Čarták po hlavní cestě, je to sice trochu dál, ale ušetříme si jeden kopec a budeme tak rychlejší. V tom okamžiku se dává do neskutečného slejváku, během chvilky jsme opět skrz na skrz mokří. Na Bumbálce se opět napojujeme na červenou značku, bohužel viditelnost je díky mlze hodně tristní. Tady probíhá asi nejnáročnější fáze celého závodu, protože orientace je hodně těžká a nechceme sejít z trasy. V orientaci nám naštěstí pomáhají hraniční kameny, tak i s jejich pomocí úspěšně dosahujeme kontroly na Lukavici. Je tady celkem dost dvojic, po dlouhé době vidíme kolem sebe nějaké lidi, protože téměř od Bumbálky jsme šli osamoceni. Další vrchol Smrkovina, tuším, kde asi tak je, ale ukazuje se, že jsem byl úplně mimo, kousek od Visalájí. Takže další cesta je jasná, po Červené na Konečnou, modrá na Gruň a potom po zelené.
Je něco po šesté, první noc bude za chvíli za námi. S přibývajícím světlem se i orientace stává jednodušší a tak v pohodě docházíme na Konečnou, tady opět na chvíli zastavíme, je tady více týmů, tak prohodíme pár vět. Narážíme tady na Řím Tým, což jsou známí z LysaCUPu, zatím ještě netušíme, že se s nimi budeme nahánět až do samotného konce. Moc se nezdržujeme a jdeme do údolí Černé Ostravice, cestu známe, šli jsme tady v létě, začínáme taky tipovat, který vrchol bude další v pořadí a napadají nás skutečné perly typu Prašivá, apod. Já v duchu doufám a počítám, že už bychom se měli pomalu stahovat směrem zpět k Rožnovu a že Smrkovina bude nejvzdálenější vrchol. No ještě chvíli to potrvá, než se to dozvíme. Z údolí Černé stoupáme na Gruň, potom chvíli po hřebeni a společně se zelenou odbočujeme vlevo. Následuje hledání vrcholu, protože ten leží mimo značku. Zkoušíme pár směrů, až se ukáže, že ten poslední je samozřejmě ten správný. Docházíme na Smrkovinu, je něco po 9, necháváme si potvrdit kartičku a dozvídáme se další vrchol - Čertův mlýn. No pěkně, štreka jak blázen, ale naštěstí už to je směrem k základně. V tom okamžiku, si ale Pavel všimne jedné věci, a to, že nejsme podle předpokladů na třetím vrcholu, ale teprve na druhém. Tanečnice totiž byla jenom nástupní bod, tzv. K0. No pěkně, rána jako hrom, já se s tímto zjištěním poperu celkem dobře, protože ve své podstatě to je jedno, jestli druhý nebo třetí vrchol, do Rožnova stejně muset dojít tak jako tak. Ale Pavel je zralý na ručník, vypadá, že ho to celkem vzalo, nechám ho chvíli si zanadávat a potom ho pomocí různých podpůrných prostředků mobilizuji k dalšímu pokračování.
Vybíráme kudy půjdeme, nakonec volíme cestu přes Ostravici, bude to sice skoro pořád po asfaltu, ale přes Hamry se nám jít nechce. Navíc už potřebujeme doplnit vodu a Pavel říká, že kousek pod Ježánkami je pramen, tak je tedy rozhodnuto. K prameni opravdu za chvíli dorážíme, tak se pořádně napijeme a doplníme vodu. Počasí začíná být velice přívětivé, sluníčko svítí, začíná být teplo, tak svlékám nějaké ty vrstvy a zkouším usušit mokré oblečení. Valíme si to Masarykovým údolím k přehradě Šance, pěšky jsem tu nikdy nešel, tak se mi to celkem táhne, jo na kole to je o něčem jiném. Na scéně se opět objevuje Řím Tým, vypadají velice nezdravě, jestli jsme na tom stejně, tak potěš. Každopádně prohodíme pár slov a zase jdeme dále, přicházíme do Ostravice, kde volíme za své útočiště místní obchůdek, nakoupíme něco na zub a sedáme si na lavičku před obchodem, kde to všechno ztrestáme. Sedíme celkem dlouho, ale odpočinek přijde vhod, cestu máme ještě dlouhou a vlastně ani nějak nespěcháme. Cestu do Čeladné volíme po modré, přece nepůjdeme přes Smrk, že? Otravný asfalt je snad nekonečný, kousek před Čeladnou se mi ozývají střeva, takže nezbývá nic jiného, než si odskočit do lesa. Je to zrovna v okamžiku, kdy míjíme nějakou dvojici turistek, ale nějak to nevnímám, hlavně ať je ten tlak pryč. Konečně jsme na Čeladné, teď už je to na Čertův mlýn kousek. No sice kousek, ale pořád po asfaltu a do pořádného kopce. Tady to fakt nemám rád, stačí, když to chodíme při B7, každopádně nám nezbývá nic jiného, než se s tím nějak porvat. Nasazujeme celkem šílené tempo, dokonce někoho předbíháme, no kdybychom taky šli celý závod, tak už musíme být v cíli. Celé stoupání proběhlo nakonec v klidu a už jsme v lese na traverzové cestě, něco před půl čtvrtou dosahujeme vrcholu. Jako kontrola je tady Pavel s Magdou, sice je neznám tak dobře jako Pavel, ale každopádně opět prohodíme pár slov. Ptáme se, kdo tady byl první a v kolik atd. Ale moc se nezdržujeme, protože se vydáváme na další vrchol. Velký Javorník - není co řešit, trasa jako při B7, ani se nemusíme dívat do mapy.
Nejdeme ovšem přes vrchol Tanečnici, tu si pěkně obejdeme po zelené značce, za chvíli jsme na Pustevnách, tady dáváme polívku a kofolu a taky doplním vodu. Jdeme po hřebeni k Radhošti, pod kaplí si sedáme do trávy a provádíme přípravy na druhou noc, měním baterky v čelovce a taky si zouvám boty a zkoumám jak jsou na tom. No, puchýře se začínají hlásit o slovo, tak si je ošetřím a doufám, že to do cíle vydrží. Nálada je dobrá, času máme více než dost, vypadá to, že bychom nakonec mohli rubnout všech 5 vrcholů. No uvidíme. Míříme směr Pindula, stejně jako při B7, docela mě udivuje, že si to tady moc nepamatuji, ale co už. Na Pinduli jsem chtěl doplnit vodu, ale mají zavřeno, nedá se nic dělat, vody mám ještě dost, když tak na Javorníku nebo ve studánce pod ním. Protože už se celkem setmělo, tak vytahujeme čelovky a vydáváme se vstříc druhé noci. Nikdy jsem při závodě druhou noc neabsolvoval, tak jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Podle vyprávění to není žádný med. Krize se ovšem zatím nedostavuje, takže to snad půjde. Vydáváme se příkře do kopce, mám v živé paměti, jak jsem tady při B7 trpěl, ale dneska se tak netrápím. Jsme na vrstevnicové cestě a za chvíli se vydáváme vlevo do pořádného krpálu, kdo ho tady sakra dal? To není možné, dává mi celkem zabrat, ale naštěstí všechno má svůj konec, rozcestník Malý Javorník a na Velkém jsme za chvíli, na kontrole se dozvídáme, že jsme na 39. místě, což nás celkem dost nakopává. Další a poslední vrchol Oprchlice, hledáme ji a nacházíme kousek od Valašského Meziříčí, odhadem 12 km a potom zhruba ještě nějakých 15 do Rožnova, no kilometrů je to ještě dost, ale snad to zvládneme. Opět chci doplnit vodu, ale chata je zavřená ,takže jsem bezúspěšný.
Vydáváme se tedy na poslední vrchol, kousek pod Javorníkem opět potkáváme Řím Tým, to snad není možné, když jsme je viděli naposledy, tak vypadali celkem KO a teď jsou za náma? To není možné, budeme muset do toho trochu šlápnout. Míjíme rozcestí u Malého Javorníku a posléze i odbočku k pramenu Jičínky, kde byla možnost doplnit vodu. Chvíli uvažujeme, jestli ji doplníme nebo ne, já ji mám ještě relativně dost a Pavel mě přesvědčuje, že taky vydrží s tím co má. Bohužel ho tedy poslouchám a vydáváme se dál, ukáže se, že to byla veliká chyba, ale to jsme ještě nemohli vědět. Celkem do toho buším, dokonce i běžíme, což mi po nějakých 100 km v nohách přijde celkem k neuvěření. bohužel za chvíli na Pavla přichází krize jako hrom. Nejdřív vypije všechnu svou vodu, potom pije ode mě, ale taky mu to moc nepomáhá. Navíc nechci, aby mi všechnu vodu vypil, protože potom by lehce krize přišla i na mě. Naštěstí z Ostravice nesu v batohu RedBull, tak ho otvírám a společně ho vypijeme, to Pavla celkem spraví, tak snad to nějak půjde. K Oprchlici je to pořád nahoru dolů, nemá to konce, sbíháme se čtyři dvojice a společně pokračujeme, chvílemi i trochu bloudíme, ale naštěstí značku vždycky najdeme. Tady se Pavlovi začíná ozývat kotník, který ho prý už bolí delší dobu, asi jde už s velkým sebezapřením, ale stále jde a to je dobře. Mě tady potkává celkem zajímavá věc, po jednom nepovedeném došlapu úplně cítím, jak mi pod palcem vyskakuje puchýř. V okamžiku nemůžu došlápnout, bolest je ukrutná. Nezbývá nic jiného, než zastavit, sundat botu a nějakým způsobem si ho ošetřit. Nakonec to spraví pořádná dávka náplasti a druhá ponožka. Došlap se stává snesitelným a tak můžeme pokračovat. Už celkem s obtížemi, ale stále relativně v pohodě se ocitáme na posledním vrcholu, dokonce na průběžném 29. místě - paráda! Teď už jenom cesta zpátky do Rožnova, ptáme se organizátorů jak šla většina týmů a dostává se nám odpovědi, že po žluté a následně po modré do Zašové, já jsem sice pro cestu kousek zpět po hřebenu a potom se skulit do Zubří, ale Pavel po hřebeni odmítá jít, tak volíme tedy cestu do Zašové.
Na trase už jsme přes 24 hodin a díky nedostatku vody to začíná být hodně zajímavé, po žluté to ještě jde, potom chvíli tápeme, nacházíme správnou cestu, abychom z ní za chvíli opět sešli, vracíme se zpět a znova se napojujeme na správný směr. Cesta po modré se stává nekonečnou, docházíme k nějaké ohradě a protože si nevšimneme, že jsou v ní vrátka, které turisté mohou použít rozhodujeme se, že ji obejdeme, bohužel se dostáváme k lesu, který je celkem dost neprostupný, tak se vracíme zpět. Teď si všimneme zmiňovaných vrátek, tak je použijeme, no co, zacházka pár stovek metrů nás přece nerozhodí. Cesta do Zašové je nekonečná, Pavel je v neustálé krizi díky nedostatku vody, já už taky žádnou nemám, nálada je hodně špatná. Konečně se dostáváme k prvním baráčkům, vyhlížíme, kde bychom mohli sehnat nějakou vodu, ale je to marné, když míjím nějakou jabloň, tak aspoň utrhnu jablko a sním ho, nic moc, ale furt lepší než drátem do oka. Procházíme Zašovou, která je snad nekonečná, žízeň už je tak ukrutná, že si pohráváme s myšlenkou, že se napijeme z toho, co teče podél cesty, těžko identifikovat, jestli to je stoka nebo potok. Pořád máme ještě nějakou tu sebereflexi, tak k tomu nakonec nedojde. Naštěstí narážíme na otevřený bar, který je pro nás spásou, vtrháváme tam a hned si objednáváme dvě kofoly. Museli jsme tam někdy kolem půlnoci, ve sportovním s čelovkama na hlavě vypadat asi dost zajímavě, ale v té chvíli mi to bylo fakt jedno. Pavel ještě zajde doplnit vodu na záchod a pak se vydáváme na poslední úsek našeho putování.
Čeká nás už jenom cesta do Rožnova, sice po hlavní cestě, ale je noc, tak provoz snad nebude nějak velký, cedule slibuje, že to bude nějakých 10 km, tak to snad už dáme. To co ale přišlo, bych nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Hotové psychické peklo! Cesta je rovná, bez zatáček, v dáli vidíme nějaké světla, ale pořád se k nim nepřibližujeme, je to naprosto nekonečné a šílené. Jsem totálně vyplivlý, k psychické krizi se dostává i a fyzická, začínám si uvědomovat, jak mě bolí celý člověk. Sakra, to přece není možné, vždyť už je to jenom kousek, přece tam musíme dojít! Zubří! Cože? Teprve Zubří, to není možné, cedule Rožnov a vedle ní 4 km, to nemůže být pravda. Nedá se nic dělat musíme pokračovat, vidíme za sebou nějaké čelovky, ale vůbec nevnímáme, kdo to je a je nám to hlavně úplně jedno. V hlavě se honí všelijaké myšlenky, hlavně konečně dojít do toho Rožnova! Před Rožnovem nás předbíhá Řím Tým, dnes tedy naposledy, moc nechápeme, kde se tady vzali, na psychice nám to nepřidává, ale už je nám to fakt jedno. Konečně cedule Rožnov, hurá! Kousek za ní je reklama na hotel Aeroplán, kousek od něho je naše základna. Vidím tam nějakou číslovku, ale nejsem si jistým jestli vidím dobře, tak se ptám Pavla, kolik tam je. Odpověď, že to nechci vědět mě neuspokojuje, tak se dozvídám, že tam je 3 km. Sakra, proč jsem to chtěl vědět? Tři kilometry, za normálního stavu směšná vzdálenost, která nestojí ani za řeč, teď a tady naprosto neskutečná a nepřekonatelná. Rožnovem už se plížíme jako duchové, chceme to mít už za sebou, tak se co chvíli přesvědčujeme, že ten plot známe, ta křižovatka je už ta naše apod. Samozřejmě se ukáže, že se stále mýlíme, ale nakonec se přece ta správná křižovatka ukáže, už stačí jenom přejít parkoviště a jsme tam. Vcházíme do haly a je to za náma. Je neděle půl třetí ráno. Uf, přes 28 hodin na trase, nějakých 130 km v nohách, člověk by čekal, že se dostaví nějaká euforie, ale nic. Jsem jenom rád, že už nemusím nikam chodit.
 |
| Úspěšně v cíli |
Celkové výsledky zde
Webové stránky závodu
Hodnocení závodu + zajímavosti:
Co napsat? Opět velmi silný zážitek. Hlavně musím poděkovat Pavlovi, že do toho šel. Velmi si toho vážím, protože říct někomu tři dny předem, ať se mnou jde do takového extrému a on potom jde, opravdu není běžné. Takže ještě jednou díky! Dokázal jsem posunout své hranice, cca 130 km a 28 a půl hodiny hovoří za vše. Ještě tak týden po závodě jsem o příští účasti nechtěl ani slyšet, ale s postupem doby se toto přesvědčení pomalu přesouvá do roviny, že bych si to opět zkusil, no uvidíme co bude za rok.
 |
| Mapa postupu |
| start | K1 | K2 | K3 | K4 | K5 | cíl | |
| Kde | Rožnov | Lukavice | Smrkovina | Čertův mlýn | V. Javorník | Oprchlice | Rožnov |
| Kdy | pá 22:00 | so 5:58 | so 09:08 | so 15:25 | so 19:32 | so 22:32 | ne 02:22 |
| Čas | 0:00 | 7:58 | 11:08 | 17:25 | 21:32 | 24:32 | 28:22 |
| Km | 0 | 45 | 55 | 83 | 99 | 111 | 128 |
Statistika:
čas: 28:22:00
umístění celkové: 30
průměrný tep: 112/min
maximální tep: 169/min
spálená energie: 51 690 kJ
Žádné komentáře:
Okomentovat