6.-8. 9. Beskydská sedmička

První víkend měsíce září patřil již 4. ročníku závodu Beskydská sedmička. Tento závod jistě není třeba představovat, protože předpokládám, že každý o něm minimálně slyšel. I v letošním roce jsme s parťákem Ondrou přihlásili do kategorie Hobby, kde nás čekala trasa o délce téměř 90 km s převýšením 4800 metrů. Po loňském neúspěchu, kdy jsme ze zdravotních důvodů závod nedokončili, byl cíl jasný - celý závod dokončit a pokud možno vylepšit čas z roku 2011, kdy jsme závod absolvovali za 17 hodin. Příprava probíhala průběžně celý rok, po absolvovaných  Horských výzvách, Lysohorském čtyřlístku a dalších závodech jsme se cítili na to, že pokud nenastanou nečekané problémy, tak se do cíle dostaneme.

Registraci jsme ve Frenštátě úspěšně absolvovali v brzkém odpoledni a poté jsme jeli zpět domů, abychom se mohli v klidu připravit. Na start do Třince nás odvezla Iveta, čímž jí ještě jednou děkuji. Aby nám po cestě nebylo smutno, tak ještě přibrala dva spolujezdce - horké kandidáty na stupně nejvyšší - Ladislava Sventeka a Radima Kasalíka. Cesta za neustálého hovoru a smíchu velice příjemně ubíhala, každý měl co říct, vyměňovali jsme si různé rady a zkušenosti, přičemž korunu všemu nasadil Radim, když prozradil, že má s sebou v batohu hamburger od McDonalda, když bude mít v noci hlad. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Třinci na náměstí, do startu zbývalo něco přes půl hodiny, čili tak akorát na poslední přípravy a nasátí předstartovní atmosféry.

Přesně ve 22:00 byl závod odstartován, dav se dal do pohybu a my s ním. Před námi byla neskutečná masa lidí, ale potom co jsem se otočil, jsem zjistil, že daleko větší počet lidí je ještě za námi. S plánem nikam se nehnat jsme nasadili stejné tempo jako lidi okolo a vydali se vstříc náročné trati. Prvních pár kilometrů přes Třinec do Oldřichovic pod sjezdovku na Javorový je čas koukat kolem sebe a tak si trochu prohlížím, kdo se kolem mě pohybuje. Už jsem si zvykl, že lze vidět borce, kteří jsou oblečeni v riflích, jiní mají na zádech velké těžké batohy, ale když jsem vedle sebe uviděl jedince, který si nesl v boční kapse batohu skládací deštník, tak to už na mě bylo opravdu moc. V prvním stoupání na Javorový předbíháme neskutečné kvantum lidí, sjezdovka je prudká, ale nám se jde v pohodě, Ondra nasazuje tempo, ale já ho nechávám jít, nechci se hned ze začátku odvařit. Dostávám se na vrchol, Ondra už na mě čeká, nezdržujeme se a jdeme dále, jenom na chvíli se otočím a kouknu za sebe, abych alespoň na chvíli viděl tu úžasnou scenérii dlouhého hada z čelovek. Následuje příjemný hřebenový úsek přes vrchol Javorového k Ropici, dáváme si pozor, abychom tady špatně neodbočili jako vloni, naštěstí nic takového se nestane a už stoupáme na Ropici, tady nás předbíhají první dvojice z kategorie sport, kteří na rozdíl od nás mají  v nohách o jeden sestup a výstup více. Na Ropici projdeme kontrolou a vydáváme se dolů na Morávku, sestup je to příjemný, pole závodníků už je celkem natažené a roztrhané, tak máme kolem sebe více volnosti. Na Morávce nás čeká první občerstvovačka, doplníme do vaků vodu, něco pojíme a míříme na Travný.

Výstup začíná po sjzedovce, ve které opět pár dvojic předbíháme, dostáváme se na vrstevnicovou cestu, která nás zavede až pod Travný, na samotný vrchol míří pouze kategorie sport, my ho zprava obcházíme po cestě. Navrhuji to rozběhnout, ale Ondrovi se moc nechce, tak volíme rychlou chůzi, cesta se zdá nekonečná, ale po nějaké chvíli se opět spojujeme s trasou sport a teď už mírným během pokračujeme na Krásnou. I přes celkem těžší terén se bez problému dostáváme k druhé občerstvovačce, kde opět něco pojíme, vody mám dost, takže ani nedoplňuji. Před námi je teď výstup na Lysou horu a já si vzpomínám co se se mnou dělo, když jsem tady šel při Lysohorském čtyřlístku, doufám, že teď mě žádné problémy nezastihnou a zvládnu to bez ztráty kytičky. Výstup je to dlouhý, ale stále jsem plný sil a o nějaké krizi vůbec nelze mluvit, v pohodě se dostáváme až pod sjezdovku na Lysou, která je opět nádherně ozářená čelovkami. Výstup jde jako po másle, opět tady předbíháme. Proběhneme vrcholovou kontrolou a už fičíme dolů na Ostravici klasicky po červené značce, i přes nepříjemné kameny držíme celkem slušné tempo a v pořádku dobíháme na Lukšinec, tady se terén lepší, tak už nemusíme tolik dávat pozor, kam šlapeme. Dobíháme na asfalt a vůbec se netěšíme na dlouhé nudné klesání, přecházíme do chůze, protože se nám opravdu nechce běžet, předbíhají nás nějaké dvojice, ale nevěnujeme tomu pozornost. Přicházíme až k parkovišti u trafa a protože na můj vkus už nás předběhlo celkem dost lidí, tak přemlouvám Ondru, ať to zkusíme rozběhnout, ať to máme rychleji za sebou. Na Ostravici nás přivítá vítr a zima, tak velice rádi uvítáme zázemí místní školy, kde je další občerstvovačka, čeká nás tady i teplá polévka, která opravdu přijde vhod. Pohodlí školy láká si sednout a odpočinout, ale je nám jasné, že pokud bychom si na chvíli sedli, tak už bychom se těžko zvedali. Takže radši doplníme vodu, do ruky ještě nějaké to ovoce a vydáváme se směr Smrk.

Jakmile opuštíme areál školy, zasáhne nás neskutečná zima a vítr, je nám jasné, že jakmile dojdeme do lesa, tak to bude lepší, ale po pár krocích se rozhodujeme, že se raději přioblečeme. V lese je to skutečně lepší, takže po chvíli se opět svlékáme a protože už se definitivně rozednělo, tak také schováváme čelovky. Po traverzové cestě přicházíme k ostřejšímu stoupání, které nás dovede k tomu pravému krpálu - schody nad Holubčankou. Celkem bez problému si s nima poradíme, prohodíme pár slov s týmy, které jsme předběhli a už valíme do sedla Smrku. Z tohoto úseku jsou nádherné výhledy na Lysou horu, bohužel není čas na to se zastavit a pořádně si to vychutnat. Ze sedla už je to na vrchol Smrku co by kamenem dohodil, na vrcholku se ani nezastavujeme a vydáváme se směr Čeladná. Pod Hubertkou na nás čeká hlídka CHKO a upozorňuje nás, že máme jít přesně po značce, samozřejmě ji respektujeme a tak se serpentinami dostáváme až k rozcestí Polana. Odtud to je na Čeladnou už relativně kousek, ale po neskutečně nudné cestě. Chvílemi běžíme, chvílemi jdeme a nemůžeme se dočkat, až budeme na Čeladné na občerstvovačce. Po, alespoň pro mě, neskutečné době tam docházíme a následuje obvyklý rituál. Po doplnění energie nás čeká výstup na Čertův mlýn, začátek je po asfaltu a celkem do kopce. Na tento úsek se příliš netěšíme, takže si na povzbuzení dáváme koktejl ve složení Shleha a Aulin a jako třešničku sluchátka do uší. Funguje to opět bezvadně a během okamžiku mám energie na rozdávání, do kopce valíme jako diví, ani se nenadějeme a z asfaltky uhýbáme do lesa. Tady je to taky pohoda, změna terénu jde k duhu, moc často tudy nechodím, takže je to pro mě pořád relativně neznámé, tak si trasu opět užívám. Na Čertově mlýně si necháme označit kontrolu a už valíme na Pustevny. Seběh mi už dělá trochu problémy, ale není to nic hrozného, Ondra mi mírně utíká, ale to mi vůbec nevadí, před Pustevnema se ještě musíme vyhoupnout na Tanečnici, ze sedla je to jenom takový krtinec, takže bez problémů, navíc je tady spousta turistů, kteří povzbuzují, což taky pomůže. Z Tanečnice je to na Pustevny už jenom kousek, tady nás čeká další občerstvovačka i s polévkou. S chutí ji sníme, doplníme vodu a bez zbytečných prostojů pokračujeme dále.

Stoupání na Radhošť

Ani na chvíli neuvažujeme, že bychom využili možnosti zkrátit si trasu, takže postup další cesty je jasný - směr Ráztoka. V loni jsme tady neskutečně trpěli a museli zde závod předčasně ukončit, letos je to ovšem jiné kafe. Stále jsme na tom poměrně dobře, průběžný čas nad očekávání, nálada perfektní. Z Ráztoky jdeme nejprve po Knížecí cestě, abychom mohli pokračovat v lese po zelené značce. A tady to začlo, pro mě naprosto neskutečný kopec, Ondra se vzdaluje a já začínám bojovat sám se sebou, mám pocit, že se neskutečně vleču, cesta nekonečná, krpál hrozný. Moc to tady neznám, tak nevím co ještě mám čekat, no trápím se luxusně, ale naštěstí všechno má svůj konec. Už vidím hřeben a Ondru jak čeká, potom co mi řekne, že tu je tak dvě minutky maximálně, jsem v klidu, čekal jsem, že mi dá o hodně větší ranec. Společně tedy pokračujeme směr Radhošt a předposlední seběh na Pindulu. Dolů to jde fajn, o poznání lépe než nahoru, opět míjíme turisty, jejich povzbuzování je úžasné. Na Pindulu, kde je poslední občerstvovačka dobíháme po asfaltové cestě. Jaké je moje překvapení, když se tady potkáme s Tomášem a Dášou z X-Trailu, prohodíme pár slov a popřejeme si štěstí do posledních kilometrů. Druhé moje překvapení je, když zjišťuji, že tady mimo obvyklý sortiment mají i rohlíky se salámem. Hned do sebe nějaké hodím, doplníme vodu a jdeme na poslední vrchol.

Předpokládáme, že už to bude pohoda, jsme skoro v cíli, v relativně dobrém stavu, říkáme si, že to půjde, začínáme kalkulovat, že by výsledný čas mohl být pod 15 a půl hodiny. Ale poslední stoupání nás krutě trestá, je naprosto nekonečné, nejdříve lesem, potom nekonečně dlouho po asfaltu, abychom mohli prudce zabočit doleva do neskutečného krpálu. Když jsem ho viděl, vypadlo ze mě několik nepublikovatelných slov, kterými jsem asi šokoval scházející turisty. Ti se nás každopádně snaží povzbudit, ale bez valného efektu. Krpál nějak vyškrábeme a už se okolo Malého Javorníku dostáváme k poslednímu stoupání. Fandících lidí opět přibývá, dávám se trochu do kupy a koncentruji se na poslední kilometry. Průchod Velkým Javorníkem mám poněkud v mlze, jenom si vybavuji, že tam bylo neskutečně hodně lidí a že jsem prohodil pár slov s panem Raškou, které zde fotil. Po průchodu poslední kontrolou se za ohromného povzbuzování vrháme do posledního seběhu. Tady předbíháme Tomáše s Dášou, které jsme potkali na Pinduli. Ondra snad ztratil rozum, protože dolů letí jako o život, já na takové tempo nemám, ale snažím se, co to jde. Bohužel se začínají ozývat nohy, tak musím zvolnit. Sejít serpentiny je pro mě opět jako za trest, místo abych si to užíval, tak trpím jako kůň. Konečně je to za mnou, teď už by to mělo být v pohodě. Konečně dobíhám Ondru, který je teď na tom o poznání lépe a říkám mu, že valit tak jako on, už prostě nemůžu. Společně ukrajujeme poslední úseky celé trasy a pomalu nám začíná docházet, že to letos opravdu dáme! Dostavují se nepopsatelné pocity štěstí a úlevy, běh městem do cíle je neskutečný, emoce tečou proudem, všude diváci, kteří fandí, až mi to přijde neskutečné. Ani si to nestačím uvědomit, ale cíl už je tady, před námi jsou poslední metry, chytáme se za ruce a společně překračujeme cílovou čáru. Je to za námi, čas 15 hodin a 21 minut je pro nás naprosto nečekaný. Teď už nás čeká jenom závěrečný výstup na pyramidu z lešení, pohled z vrchu na zaplněné náměstí je naprosto neskutečný, užívám si to na plné pecky. Po sestupu zpět dolů dostáváme do ruky pivo, které hned po zásluze ztrestám, následují klasické pozávodní formality, ale únava je silná, tak si domlouváme odvoz, abychom co nejdříve byli doma a mohli si pořádně odpočinout.

V cíli s Tomášem a Dášou z X-Trail Orlová

V neděli se opět vydáváme zpět na Frenštátské náměstí, abychom se zúčastnili slavnostního vyhlášení. Všude je spousta známých, každý má co říct a chce se podělit o zážitky. Vyhlášení ubíhá pěkně rychle, následuje tombola a tím celý letošní ročník Beskydské sedmičky končí.

Webové stránky závodu

Hodnocení závodu + zajímavosti:

Z Beskydské sedmičky se za svou krátkou existenci stal pojem, pořád mám v živé paměti, jak jsem si při jejím prvním ročníku ťukal na čelo, co to je za pitomost, přejít skoro celé Beskydy, tehdy by mě opravdu nenapadlo, že něčeho takového budu schopen. Hned další ročník jsme se ovšem s Ondrou postavili na start a jaké bylo naše překvapení, že jsme ji dokázali úspěšně absolvovat, po této zkušenosti jsme si mysleli, že i naše druhá účast bude úspěšná. Bohužel tomu tak nebylo, takže jsme letošní rok přistupovali k přípravě poněkud poctivěji. Odměnou nám bylo opět prožít ten neskutečný pocit vítězství sám nad sebou. Ve svém okolí mám pořád spoustu lidí, kteří se ptají, jestli mám za potřebí toto absolvovat. Má odpověď je jednoduchá - ano mám! Tomu pocitu v cíli se opravdu nic nevyrovná a fakt to stojí za to, přál bych to každému zažít, aby mohl vědět jaké to je.

Děkuji všem, kteří se letos podíleli na našem úspěšném absolvování Beskydské sedmičky, bez vás by to bylo o mnoho težší!

pozitiva: občerstvovačky - bezkonkurenční, oproti loňsku mnohem lepší značení trasy

negativa: nulová kontrola v cíli, jestli máme v kartě zaznačeny všechny kontroly, nepříliš funkční on-line na webu

Statistika:

čas: 15:21:45

umístění celkové/v kategorii: 23/16

průměrný tep: 135/min

maximální tep: 175/min

spálená energie: 44 275 kJ

Tracklog: