Aby toho nebylo málo, tak jsem se v sobotu zúčastnil další soutěže v disciplínách TFA. Tentokrát se jednalo o noční soutěž s názvem Hornolhotský železný hasič, která se konala ve Ski areálu Vaňkův kopec v Horní Lhotě u Ostravy. V letošním roce už se konal její 4. ročník. Oproti soutěži, kterou jsme s Honzou absolvovali odpoledne je tady pár rozdílů. Tím nejmarkantnějším patří především to, že zatímco v Ludgeřovicích sloužil dýchací přístroj jenom jako zátěž, tak tady byl přístroj aktivní a celou dobu se přes něj dýchalo. Nejenom dýchání přes dýchací přístroj, ale i samotná trať činí z této soutěže hodně náročnou záležitost. Protože se v této soutěži angažuji jako organizátor, tak přeskočím pasáže o organizačních nedostatcích :-) a budu se věnovat pouze svému soutěžnímu vystoupení.
Chvíli před tím, než mám startovat se opět oblékám do kompletního zásahového obleku a na záda nasazuji dýchací přístroj, ještě přilbu, masku a už si to vesele dýchám studený vzduch z lahve na zádech. Přes ramena si přehazuji hadice, které jako první musím roztáhnout a jsem připraven startovat, krátký odpočet a jde se na to. Hadice se roztahují cca na 30 metrů, vzdálenost je to tak akorát, protože jakmile začínám zpomalovat, tak už jsem za čárou, která značí, že je můžu položit. Po roztažení hadic mě čeká dvou metrová bariéra, hlavou mi bleskne, jak to bylo odpoledne, ale teď se s ní vypořádám daleko lépe, Po bariéře jsou připraveny pneumatiky, které musím na střídačku přeskákat, což mi nečiní žádný problém a už jsem u dalšího úkolu. Tím je pomocí těžkého kladiva nabouchat 60 úderů na tzv. hammer boxu (kovová konstrukce, ve které jsou vertikálně umístěny dvě desky ve vzdálenosti cca jednoho metru), musím vždycky bouchnout do horní a potom do spodní desky, kladivo je těžké, moc mi to nejde, ale požadovaný počet odbouchám. Po kladivu musím cca na 40 metrů přenést dva 20kg kanystry s vodou, nechci s nima běžet, ale všichni mě hecují, tak aspoň trochu natáhnu krok, jakmile položím kanystry je tady celkem odpočinková záležitost a to smotání jedné hadice. Dvacet metrů sice není nějak moc, ale než to člověk namotá, tak to chvíli trvá. Po smotání hadice mě čeká poslední silový úkol a to přesunutí cca 80 kg figuríny opět na takových 40 metrů. Po otočku se mi jde dobře, ale zpátky už je to těžší, naštěstí mě opět přihlížející a známí povzbudí a dokážu s ní zrychlit, konečně je celá za čárou a mě čeká poslední třešnička na dortu. Abych se dostal do cíle, tak musím vyběhnout cca 250 metrů po sjezdovce, ze začátku to jde celkem dobře, ale se zvyšující se uběhnutou vzdáleností se zvedá i sklon sjezdovky a musím přejít do chůze, kolem mě je banda lidí, všichni mě povzbuzují a hecují, ať zrychlím. Trápím se, ale pocitově mi připadá, že jdu celkem rychle, najednou přijde prudký zlom, vím, že to je nejhorší místo na celém výběhu a jak se dostanu přes něj, tak už to bude v pohodě. Dostávám se na hranu zlomu a konečně vidím cíl, zkouším to znovu rozběhnout, ale ani za nic to nejde, tak aspoň zrychlím chůzi, všichni na mě křičí, že už to je jenom kousek, ať to rozběhnu, že to dám. A skutečně asi 20 metrů před cílem jsem schopný přejít do běhu, neskutečně mě bolí nohy, ale už vím, že do cíle doběhnu, ještě pár kroků a mám to za sebou. Svalím se na žíněnku, někdo ke mě přiskočí, sundává mi masku a pomáhá mi rozepnout kabát. Necítím se úplně mimo, ale do zpěvu mi taky není. Po chvilce už jsem celkem v pohodě, tak jsem schopný si vyslechnout klasické komentáře typu: "To jsi nemohl zrychlit?" "Proč jsi to celé neběžel?" apod. To mě samozřejmě nemůže rozhodit, protože na takové věci jsem dávno zvyklý, posbírám si věci a pomalu sházím zpět dolů.
Kompletní výsledky zde
Statistika:
čas: 5:06,19
umístění celkové/v kategorii: 15/12
Žádné komentáře:
Okomentovat