10.-11.4. Horská výzva Jeseníky

Začátek dubna je už tradičně věnován startu série závodů Horská výzva. Nejinak tomu bylo i letos a tak jsem se po třetí za sebou postavil na start závodu v Jeseníkách. Dalo by se říct, že už se jedná o jistou rutinu, ale v tomto ročníku byla spousta věcí jinak. Každoročně jsme se s Ondrou přihlašovali hned po spuštění registrace, ovšem když jsme zjistili, že se startovné opět o nějakou tu korunu navýšilo, rozhodli jsme se, že to necháme osudu a pokusíme se registraci koupit až těsně před startem. O účast v závodě jsme až tak úplně nestáli a tak i kdyby se náhodou stalo, že bychom registraci nekoupili, tak by nás to nějak extra nemrzelo. Zhruba týden před startem se začaly objevovat nabídky prodeje a tak jsme jednu využili. Domluva byla bezproblémová, všechno vyšlo na jedničku a druhý den jsme měli všechno zařízené. Trochu mě rozhodilo, že někdy v úterý (tzn. 3 dny před startem) mi Ondra sděluje, že měl teplotku a že neví, jestli vůbec bude schopný závod absolvovat. Zatím jsem to moc neřešil, ale když jsem se ve čtvrtek dozvěděl, že se jeho zdravotní stav ještě zhoršil, tak mě trochu polilo horko. Následovala rychloakce shánění náhradního parťáka, rozhodil jsem sítě na všechny strany, něco vypadalo slibně, ale zatím nic jistého. Vyřešilo se to až v pátek kolem oběda, kdy jsem se domluvil s Dušanem, se kterým jsem vloni absolvoval značnou část Jesenické 100. Dilema parťáka tedy bylo vyřešeno, následoval ovšem další oříšek v podobě shánění dopravy. Po dalším kolečku sms a telefonátů se díky Kurrimu vyřešilo i toto a tak jsem se relativně s klidnou hlavou mohl začít chystat. Teď už šlo všechno jako na drátkách, dokonce jsem se stihl i na chvíli prospat. Přesně podle domluvy krátce před sedmou nasedám s Kurrim do auta, seznamuji se s Martinem, ještě vyzvedáváme jeho parťačku a potom už vyrážíme směr Kouty nad Desnou.

Cesta byla v pohodě, zhruba za dvě hodinky dorážíme na místo. S Dušanem jsem domluveným, že se setkáme někde v areálu a potom půjdeme vyřídit registraci. Za nějakou chvíli je Dušan tady a tak se můžeme pustit do víru byrokracie. Naštěstí jde všechno jako po drátkách a všechno máme vyřízeno poměrně rychle. Do startu je ještě spousta času a tak se přesouváme na předstartovní soustředění do místní restaurace. Doplníme nějakou tu energii a tekutiny a zhruba hodinu před startem se jdeme chystat. Protože je počasí hodně příznivé a stejně tak i předpověď, tak se příliš neoblékám a ani si sebou neberu náhradní věci na převlečení. Spíše jenom pro jistotu si přibaluji tenkou bundu, kdyby na hřebenech nějak extra foukalo. Vypadá to, že všechno máme připravené a tak nám nic nebrání v tom, abychom se šli postavit na start. Ještě následuje krátká taktická porada o našich cílech. Shodujeme se, že to nechceme příliš hnát a jako limit si stanovujeme 12 hodin. Samozřejmě doufáme, že to bude rychlejší, ale protože nevíme, v jakém stavu bude trasa, tak to radši předimenzujeme. Jisté je, že to opět bude o něčem jiném, než předchozí dva ročníky, kdy předloni bylo tolik sněhu, až to pěkné nebylo, zatímco vloni to bylo téměř na suchu.

Pět minut před půlnocí je odstartováno a nám nezbývá nic jiného, než se vydat do souboje s nástrahami trasy dlouhé zhruba 63 km. První asfaltové kilometry ubíhají celkem rychle, cesta je prohrnutá, takže pohoda. Při náběhu do terénu ovšem sněhu rapidně přibývá a tak se z běhu stává chůze. Víceméně celé stoupání na hřeben absolvujeme v husím pochodu, ale příliš mi to nevadí, aspoň si trochu orazím. Na hřebenu se startovní pole celkem dost natahuje, takže už není žádná tlačenice a každý si jde víceméně to svoje. Sněhu je tady celkem dost, běh je obtížnější, ale zatím to jde. Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a už jsme na vrcholu Keprníku, následuje dlouhý seběh až do Ramzové, kde je první občerstvovačka. Dolů to jde celkem rychle, sněhu je více než dost, takže se to obejde bez větších potíží. Ty nastávají až na závěrečné sjezdovce, kde jsou celkem velké ledové plotny, jedna se mi stane osudnou a tak přistávám na zemi. Naštěstí to není nic vážného, vstanu otřepu se a můžu běžet dále. Na Ramzové jsme v čase 2:05, což je téměř stejný čas jako vloni, to mě celkem vyděsí, protože podmínky jsou přece jenom o dost těžší. Asi teda valíme celkem slušně, ale obávám se, že celý závod nám to nevydrží. Na občerstvovačce se příliš nezdržujeme, jenom si pípnem průchod, trochu se napijeme a najíme a běžíme dál.

Dokud je trasa mírně do kopce a nebo po rovině, tak mi to celkem jde, ale jakmile se zvedne přichází první náznaky problémů. Cítím, že to nejde tak jak by mělo, ale nezbývá mi nic jiného, než se s tím poprat. Aby toho navíc nebylo málo, tak se dostáváme do stoupání k Obřím skalám a následně na Šerák, které patří k těm obtížnějším. Je to pro mě celkem dost dřina, ale nějakým způsobem se na vrchol přece jenom vyškrábu. Před námi je část trasy, kterou už jsme dneska šli, akorát v opačném směru. Míjíme se se závodníky, kteří jdou teprve do Ramzové a v relativně dobrém tempu  opět vystoupáme na Keprník. Necítím se nic extra, ale zatím to jde. Slovo zatím je na místě, protože seběh z Keprníku mě začíná trestat. Po předchozích závodnících je tady vyšlapaný úzký chodníček, ale je plný nerovností a navíc mi to v něm dost klouže. Moc se s tímto nedokážu vyrovnat a místo toho, abych nohy roztočil do nějaké rychlosti, tak chvílemi musím přejít do chůze. Psychicky mě to celkem dost nalomí a začínám se dost trápit. Běh teď mnohem více prokládám chůzí, ale opravdu mi to jinak nejde. Ještě než dorazíme na druhou občerstvovačku, tak musíme traverzem obejít Červenou horu. Jde o celkem těžký úsek, sněhu je tady více než jinde a navíc je to na dost prudkém svahu. Naštěstí to nějak překonáme a dostáváme se na cestu, která nás dovede až na Červenohorské sedlo. Sněhu je tady tak akorát a tak se po delší době plnohodnotně rozbíhám. Na občerstvovačku dobíháme v čase 4:40, což je opět stejně jako vloni. Zdržíme se trochu déle, doplňuji si vodu a jím, co se do mě vejde. Teplé párky jsou velice lákavé, chvíli váhám, jestli se vezmu, nebo ne. Ale nakonec neodolám a jeden sním, doufám, že se mi to v dalších kilometrech nějak negativně nevrátí. Máme tedy za sebou zhruba polovinu trasy a zatím stále v dobrém čase. Což ale moc nepobírám, protože pocitově se cítím hrozně.

Další část trasy je opět výživná, hned kousek za sedlem se musíme poprat s traverzem dvou sjezdovek, jsou celé zmrzlé, je to jeden velký led, lidi kolem padají jako hrušky a sklouzávají dolů někam do tmy. Nám se tuto nástrahu naštěstí podaří překonat a tak můžeme pokračovat dále. Bohužel terén je opět takový nemastný neslaný a běh mi činí celkem problémy, tak volíme rychlejší chůzi. Sem tam nás někdo předběhne, zkouším se zachytit, ale vydržím maximálně pár metrů a pak zase musím přejít do chůze. Takhle to stále pokračuje až ke Švýcárně, kde se teréne přece jenom trochu zlepší a chůzi prokládáme delšími běžeckými vložkami. Mezitím už se taky pořádně rozednilo a my se můžeme kochat krásným ránem. Stoupání na vrchol Pradědu je jako za odměnu, vycházející Slunce nám sice svítí přímo do tváří, ale to vůbec nevadí, spíš nás to naopak naplňuje energií. Na Pradědu jenom rychle pípnem průchod a potom se rychle vydáváme dolů na Ovčárnu, kde nás čeká poslední občerstvovačka. Nejsem na tom úplně nejlíp, ale z Pradědu to zvládnu celé seběhnout, takže aspoň toto je pozitivní. Na Ovčárně jsme v čase 7:07, což je asi o 10 minut později, než vloni. Opět nechápu, protože pocitově jsem na tom tak o 50% hůř než minule. Následuje poslední občerstvení, já k tomu navíc zvolím nějaké povolené podpůrné látky a nezbývá nic jiného, než se vydat na posledních cca 20 km.

Výstup na hřeben podél sjezdovky je celkem náročný, ale nějak mi to nepřijde a začínám cítit, že by to zase mohlo trochu jít. Na hřebeni se rozbíhám a dokážu běžet celý hřeben, až k odbočce k Františkově myslivně.Na následující úsek se těším, protože se traverzuje krásný svah, odkud jsou vidět pěkné scenérie. Bohužel je tady sněhu zase více než dost, tak na kochání moc času nezbývá. Člověk se spíše musí soustředit kam šlape. I tento úsek zdárně překonáváme a dostáváme se na cestu, která nás vlastně dovede až k závěrečnému seběhu po sjezdovce. Než se tam ovšem dostaneme, tak to ještě nějakou dobu potrvá. Cesta je celá pod sněhem a i když vede z mírného kopce, tak běžet moc nejde. Opět běh musíme prokládat chůzí. Traverzujeme kolem celého údolí, až se dostáváme k rozcestí, odkud míříme směrem k horní nádrži Dlouhých strání. To je můj neoblíbený, monotónní úsek, ale nedá se nic dělat, nějak se s tím musíme poprat, střídáme běh s chůzí a postupně tak ukrajujeme zbývající kilometry. Konečně jsme u horní nádrže, teď nás čeká kousek seběh, kde dokážeme předběhnout jednu, nebo dvě dvojice. Je před námi poslední stoupání k větrným elektrárnám, míjíme je a za chvíli už jsme na vrcholu sjezdovky. Stačí ji jenom seběhnout a bude to za námi. První část je úplně jako za odměnu, i když je dost prudká, tak to nevadí, protože je na ní dost sněhu a dá se po ní úplně bez problému běžet. Bohužel s ubývající vzdálenosti do cíle ubývá i sněhu, takže i seběh se stává obtížnější. Ovšem i tady tuto nástrahu zdárně překonáme a už nám zbývá opravdu jenom kousek. Přebíháme lávku přes potok, cíl je přímo před námi. Ještě se nám do cesty připlete natažená páska, elegantně ji přeskočím a v čase 10:17:00 protínáme pomyslnou cílovou čáru.

Tak a je to z náma, nakonec ve velice slušném čase. Chvilku vydechneme, zajdeme se osprchovat, počkám, až doběhnou spolujezdci z auta a následně se jdeme najíst. Po jídle se uvelebíme venku na sluníčku, kde je velice příjemně, sedíme, kecáme, popíjíme pivo, prostě paráda. I když je tady velice příjemně, tak nás tady už nic nedrží a po nějaké době se vydáváme na cestu zpět.

I když by se mohlo zdát, že při třetí účasti už mě nic nepřekvapí, tak opak je pravdou. V porovnání s předchozími ročníky opět panovaly jiné podmínky. Byly určitě o dost těžší, než v loňském roce, takže i když jsme dosáhli času o 45 minut horšího, než minule, tak si tohoto výkonu dost cením. Především i proto, že to stačilo na 32. místě celkově a 22. v kategorii. O takovém výsledku se mi v průběhu závodu ani náhodou nesnilo a je velká škoda, že jsem se nedokázal s nástrahami tratě lépe vypořádat. Protože by to mohlo být o hodně lepší. Největší slabinu bych viděl v úseku Červenohorské sedlo - Švýcárna, kde jsme především moji vinou skoro pořád jenom šli. Co se týče organizace závodu, tak jsem celkem na rozpacích. Byla zavedena nová časomíra, která bohužel příliš nefungovala, což se odrazilo třeba na tom, že výsledky se objevily až na druhý den. Občerstvení na trati bylo klasicky na vysoké úrovni. Stejně tak i značení bylo letos bezproblémové. Bohužel si ale stále myslím, že plná částka za startovné neodpovídá tomu, co závodník následně dostane.

Kompletní výsledky zde

Webové stránky závodu

Vybavení:

celý závod jsem odběhl v oblečení, jaké jsem měl na startu, za celou dobu jsem se nepřevlékal, maximálně jsem si sundal rukavice, na ruce jsem měl připravený tunel, ale ten taky nebyl třeba

nohy: Salomon exo IV 3/4 Tight, lýtkové návleky royal bay, šusťákové kraťasy, boty Inov-8 Race ultra 290 

tělo: tenké termotriko dlouhý rukáv, kompresní triko krátký rukáv,cyklodres dlouhý rukáv
ostatní: tenké rukavice, čelenka
batoh: multifunkční šátek (tunel), tenká větrovka, termofilie, náplasti, obinadlo, papírové kapesníky, kejml s ionťákem, carbonex, hroznový cukr, magneslife, endurosnack, carbosnack, powerbike bar, voltage energy cake, přesnidávka - celkem zbytečně, z vlastních zásob jsem toho potřeboval minimálně

Statistika:
čas: 10:17:00
umístění celkově/v kategorii: 32/22
průměrné tepy: 139/min
maximální tepy: 175/min

GPS Tracklog: http://tinyurl.com/2015-04-10-HV-Jeseniky