Další etapa LysaCUPu se běžela v neděli 8.2. a startovala na tom nejvzdálenějším místě - Visalájích. V sobotu panovalo krásné, slunečné počasí, které ale bohužel nevydrželo a tak bylo jasné, že nás nečeká nic lehkého. Když člověk v zimě jede na Visaláje, tak je to vždycky taková loterie, jestli vůbec dojede. Cesty nebyly ve 100% stavu, neustávající sněžení a míjení aut zaparkovaných v příkopě k tomu taky nepřidá, takže jsem byl hodně rád, že jsem tuto adrenalinovou část v pořádku přežil a v pořádku dojel až na parkoviště. Předpokládal jsem, že adrenalin se už dneska moc nevyplaví, ale to jsem se šeredně mýlil...
Počasí je opravdu nic moc a ani radši nepřemýšlím nad tím, co bude nahoře. Jdu se trochu rozběhat a okouknout terén, ten taky není žádná hitparáda, tak uvidíme jak to půjde. Ve startovním chumlu ještě probíhá obvyklé hodnocení (ne)připravenosti na etapu, kdy především Pavel dává najevo své obavy. Má po plese, je nevyspalý a moc se mi nechce, uklidňuji ho, že po plese bývají ty nejlepší výkony. Asi mi moc nevěří, ale já vím svoje. Už ale není na co čekat a je odstartováno. Hned za začátku do toho šlapu trochu více než je zdrávo, nechal jsem slušně vyhecovat Fidem a Rudou a nechci jim nic nechat zadarmo. Za začátku to jde, ale jakmile doběhneme na první louku, tak se poklad stává rozbitějším, fouká silný vítr a to všechno bere síly. V lese se to zlepší, ale na druhé louce je to ještě horší než na první, je tady čerstvě navátý sníh a běh je opravdu těžký. Každopádně stále jsem v kontaktu jak s Fidem, tak Rudou, ale je mi jasné, že to už dlouho nevydržím. A je to tak, při stoupání na třetí louce mi oba utíkají a já začínám bojovat sám se sebou. Ještě je tady poslední seběh a od teď už to bude jenom do kopce.
V prvním vážnějším stoupání jdu sám, mám před sebou skupinku, ale nejsem schopný ji dohnat. Na nějaký běh už kašlu a přecházím do chůze. Na rovince k asfaltce běžím s někým ve dvojici a celkem to jde. Uvidím jak to bude dál. Se stoupáním se taky nějak poperu a už jsem zase na asfaltce, tady si trochu orazím, ale při vbíhání zpět do lesa už do toho zase buším. Překonávám oblíbené svodidlo a po dlouhé době je tolik sněhu, že to není vůbec namáhavé a nemusím zvednout nohu více než obvykle. Přede mnou je dlouhé, táhlé stoupání k Zimnému. Jsem v celkem dobrém rozpoložení, že mi Fido uteče jsem se smířil a tak si běžím to svoje. Pocitově mi připadá, že to celkem jde, ovšem to byl jenom pocit. Z tohoto rozpoložení mě do tvrdé reality dostává Pavel, který se z ničeho nic objeví po mém boku, když překonávám spadlý strom. Nechápu, kde se tady bere a hned začínám jednat. Nasazuju ke sprintu, ať mu aspoň o pár metrů uteču, samozřejmě to nevydržím dlouho, ale nějaký náskok si snad vybuduju. Radši se neotáčím a nekontroluji to, protože kdyby snad Pavel náhodou můj nástup zachytil a byl za mnou, tak by to byla jasná známka toho, že mám strach. K Zimnému běžím celkem rychle a tak doufám, že Pavlovi přece jenom uteču, bohužel na asfaltce je zase vedle mě a tak se děje úplně to samé, co předtím.
Samozřejmě nechci, aby mě předběhl a tak se snažím běžet co nejrychleji to jde. Navíc v dálce před sebou zahlédnu i Fida a to je další motivace. Čím jsme blíž k sjezdovce, tím začíná víc foukat a je to hodně nepříjemné. V hlavě se mi pořád honí, jak to bude s tím Pavlem, ale utěšuji se tím, že v případném finiši na mě nemá šanci. Ale až tak daleko bych to nechtěl nechat dojít. Vzdálenost mezi Fidem se bohužel nezkracuje a protože už jsem u sjezdovky, tak je jasné, že ho nedoběhnu. Soustředím se tedy na sebe, ale to moc dlouho nejde, protože se vedle mě objevuje kdo jiný, než Pavel. Takže je to tady znova, opět zrychluji, ale nejdu na max, nechávám si síly na ten případný finiš. Nevím, kde se to v Pavlovi vzalo, ale za chvíli je zase vedle mě. Asi ta plesová příprava byla velice poctivá. Nedá se nic dělat, musím se do toho zase opřít, zase kousek poodbíhám, ale pořád se šetřím a čekám co kdyby. Za chvíli je tady další Pavlův atak a teď už neponechávám nic náhodě a jdu do toho naplno. Poslední metry sjezdovky a teď už jenom do cíle. Nehledím vlevo, vpravo a drtím to, co se dá. V zatáčce se ohlédnu, Pavel je daleko za mnou, takže je to v klidu. V úplném finiši se ještě dotahuju na borce přede mnou, ale toho už předběhnout nestíhám. V cíli jsem v čase 1:06:27 a za nějakých 14 sekund přibíhá i Pavel. Opravdu neskutečný výkon, řekl bych, že jeden z jeho nejlepších, v dnešních podmínkách dvojnásobně hodnotný. Teď už je jenom na něm, aby to potvrdil a to třeba hned na příští etapě.
P.S. A jak to viděl Pavel si můžete přečíst zde
 |
| Trápení ve stoupání Foto: Anna Hrbáčová |
 |
| K Zimnému s Pavlem v zádech Foto: František Raška |
 |
| V cíli Foto: Lukáš Podolák |
Výsledky etapy zde
Statistika:
čas: 1:06:27
umístění celkově/v kategorii: 117/67
průměrné tepy: 163/min
maximální tepy: 173/min
Žádné komentáře:
Okomentovat