11.-12.4. Horská výzva Jeseníky

Stejně jako vloni, tak i letos byla mým prvním vážnějším závodem Horská výzva v Jeseníkách. Průběh zimy napovídal tomu, že to určitě bude v jiném pojetí, než loňské sněhové nadělení. Nástrahy trati dlouhé cca 65 km jsem byl připraven absolvovat se stabilním parťákem - Ondrou. Samozřejmě se opakovala stará známá situace, kdy jsme si dlouho před závodem říkali, jak nebudeme trénovat a kdo ví co ještě. Klasicky se to smrsklo jen na pár společných tréninků, mimo to jsem něco natrénoval i sám, ale kdyby toho bylo víc, tak bych se určitě nezlobil. Časové ambice byly letos určitě vyšší než loňškých 15 hodin, odhadovali jsme, že díky příznivým podmínkám bychom v cíli mohli být za nějakých 11 hodin. Před pátečním startem příliš nestíhám sledovat aktuální počasí, tak si pro jistotu balím více věcí, s tím, že až na místě se rozhodnu, co si obleču, co vezmu do batohu atd. Startuje se ze Ski areálu v Koutech nad Desnou pět minut před půlnocí, my tady přijíždíme kolem 22 hodiny, takže času na přípravu máme možná až moc, při čekání ve frontě na registraci se potkáváme s Tomášem a Dášou z X-trailu, takže nám to příjemně ubíhá. Vyfasujem startovní tašku a jdeme zpět k autu se pomalu připravovat. Přípravy jsou spíše laxní, nejdřív ještě něco pojíme a poté se začínáme chystat. Protože panuje celkem příznivé počasí, teploměr ukazuje + 4°C a nefouká, tak se ani příliš neobléká. Volím taky menší batoh, protože se rozhoduji, že mimo jídla a pití si s sebou vezmu už jenom tenkou bundu, kdyby nahoře na hřebenech foukalo. Čas kvapem ubíhá, do startu už moc nezbývá, tak finální přípravy už jsou poněkud hektičtější, poslední kontrola jestli máme všechno a přesunujeme se do startovního koridoru.

Ještě než tam dorazíme, zjišťuje Ondra závadu na své hůlce, nejde zaaretovat, takže je úplně k ničemu. Zkoušíme ji nějak rozchodit, ale nedaří se to. Mezitím už začíná houstnout atmosféra a start je na spadnutí, domlouváme se tedy, že své hůlky odloží u auta a půjdeme jenom s jedněmi, které si budeme půjčovat. Probíhá krátké odpočítávání a je odstartováno. Odhadem jsme někde v půlce, ale to není až tak podstatné. Rozbíháme to celkem rychlejším tempem, ale není to nic hrozného, co by se nedalo zvládnout. Úvodní kilometry jsou po asfaltu, rychle ubíhají, pomalu začínáme poznávat místa, kde jsme se vloni už bořili do sněhu a šli v jedné dlouhé řadě za sebou. Letos je to jiné kafe, sucho, cesta široká, předbíháme celkem dost lidí, se známýma prohodíme pár slov a popřejeme si hodně štěstí. Asfaltka končí a konečně vbíháme do terénu, před námi je stoupání na hřeben. Chodník je celkem mokrý, je tady hodně vody z tajícího sněhu, tak se snažíme, ať si příliš nenamočíme boty. To se nám relativně daří, takže pohoda. V těchto místech už je startovní pole hodně roztrhané, utvořily se menší skupinky, které si jdou své tempo. V té naší skupince jsou i dva borci odněkud z Čech, kteří svým dialektem melou neskutečné hovna, že se to nedá poslouchat. Takže raději zrychlujeme a necháváme je daleko za sebou. S přibývající nadmořskou výškou pod nohama přibývá i sněhu, na hřebenu je to souvislá pokrývka. není ho ale nějak moc, takže se dá úplně v pohodě běžet.

Před námi je stoupání na Keprník, mi se jde naprosto skvěle, nad hlavou svítí měsíc a hvězdy, vítr vůbec nefouká, úžasné výhledy, prostě paráda. Nechám se trochu unést a Ondrovi utíkám, s tím, že ho na vrcholu počkám. Tam mám chvíli času, tak si atmosféru užívám plnými doušky. Jakmile dojde i Ondra, tak hned pokračujeme dále. Následuje trochu prudší seběh až k rozcestí po Šerákem a potom už si to míříme k první občerstvovačce na Ramzové. Ještě než se tam dosataneme, tak musíme překonat nepříjemný seběh po mokrých a kluzkých kamenech. Tady mi to moc nejde, necítím se moc jistý a odnáším to pěkným pádem, letím přímo po hlavě, tak tak, že jsem stihl před sebe dát ruce. Nakonec to odnese levé koleno a hůlka. Chvilku nevím co se děje, ale rychle se vzpamatovávám, stavím se na nohy, nesmělé kroky, zjištění, že je vše v pořádku a valíme dále. Terén se změní na pohodovou lesní cestu a tou doběhneme až ke sjezdovce. Dole už vidíme světla občerstvovačky, tak na nic nečekáme a valíme dolů. Panuje tu trochu zmatek, vytahujeme mapy a necháváme si potvrdit kontrolu a jdeme se trochu najíst. Trochu mě zaráží, že tu potkávám lidi, kteří nám obvykle celkem utíkají, koukám jak dlouho nám tady trvala cesta a zjištění, že jenom trochu přes dvě hodiny mě přivádí k úžasu. To jsme tady sakra rychle, jestli to takhle půjde celou dobu, tak to bude hodně zajímavé. Občerstvovačka mi přijde trochu vyjezená, ale stejně toho moc nepotřebuji, trochu se napiju vody a vezmu si kousek čokolády. Potěší taky přítomnost salámu, na který jsem vlastně absolvoval loňský závod a tak si hned nějaký vezmu. Už se moc nezdržujeme a vyrážíme dále.

První občerstvovačka na Ramzové

Chvíli nám trvá, než se dostaneme do provozního tempa, ale po chvíli už do toho zase pořádně bušíme. Cesta údolím Vražedného potoka je sice trošku náročnější, ale máme tady příjemnou společnost v podobě Kláry Rampírové a Kristýny Skalické, se kterými si vyměňujeme pár slov, společně dojdeme k rozcestí Pod Obřími skalami, kde nás holky pouštějí před sebe se slovy, že jsme rychlejší, tak ať jdeme. Kontruji odpovědí, že o rychlosti si povíme někde na Červenohorském sedle. Holky se jenom zasmějí a říkají, že stačí, až přijde skopec a že nám ukážou. No uvidíme, necháme je tedy za sebou a stoupáme k Obřím skalám, za chvilku jsme u nich a odměnou nám zase je překrásný výhled. Ondra bohužel trochu nestíhá, přenechávám mu své hole a snažím se to vyhecovat, že na Šerák už to je jenom kousek. Oba sice máme v paměti, jak nás to tady vloni vytrestalo, ale teď je situace přece jenom o něčem jiném. Vyrážíme do krátkého, ale vydatného stoupání. Pořád mám neskutečně moc energie, tak po chvilce zase Ondrovi utíkám, jdu úplně sám, kolem mě nikde nikdo, jenom noc, na nebi hvězdy, úplně paráda, plnými doušky nasávám atmosféru a cítím se úplně skvěle. Za chvíli jsem na Šeráku, takže zase kochání výhledy, ale netrvá dlouho, protože Ondra je tu v cuku letu. Teď nás čeká úsek, co už jsme jednou šli. Cítíme se relativně v pohodě, tak není důvod se nějak flákat. Opět vystoupat ne Keprník a potom je před námi krásná hřebenovka až na Červenohorské sedlo. V seběhu z Keprníku došlo na slova dvojice K+K, holky kolem nás proletěly jako rakety, sotva jsme si jich stačili všimnout.

My pokračujeme svým tempem, snažíme se pořád běžet, sem tam nás někdo předběhne, sem tam předběhneme někoho my, panuje pohodová atmosféra a já si to pořádně užívám. Vůbec se to nedá srovnat s loňským trápením, kilometry ubíhají jeden za druhým, ani se nenadějeme a už si to kolem Červené hory míříme na sedlo, opět Ondrovi trochu poodbíhám, s tím, že na něho počkám na druhé občerstvovačce. Ještě než tam ale dorazím, tak se ozývají známé střevní projevy a mi je jasné, že budu muset zabrousit někam do lesa. Vybírám si pěkné místečko a už v poklidu vykonávám svou potřebu. Dřepím kousek od cesty, sleduji probíhající závodníky, pohled na mě taky musí stát za to, protože mám na sobě celkem dost reflexních prvků, takže určitě svítím jako vánoční stromeček. Každopádně to neřeším, toto je záležitost pro každého. Tuto mezihru jsem zvládl bez problémů a už jsem zase na trase. Bohužel jsem nedokázal rozlišit, jestli Ondra už proběhl nebo ne, zaregistroval jsem, že proběhl sudý počet závodníků, takže usuzuji, že by kolem mě ještě běžet nemusel. Čekám, jestli se zpoza zatáčky neobjeví a za chvilku opravdu vidím světlo jedné čelovky, bohužel se ukáže, že to je někdo jiný. No, co se dá dělat Ondra asi už proběhl, rozbíhám se dál a za pár minut jsem na občerstvovačce na Červenohorském sedle. Ondra už tady na mě čeká, takže je to v pohodě, nemusíme se nějak složitě nahánět. Opět si necháme potvrdit průchod a vrháme se na občerstvení, taky si  doplňuji vodu, protože zásoby už se dost ztenčily. Kontroluji čas, jsme tady za 4:40, což je na naše poměry hodně slušný výkon. Opět se moc nezdržujeme a vydáváme se na další část trasy.

Cesta ke Švýcárně ubíhá zdárně, pomaličku se začíná rozednívat, okolní scenérie jsou opět úchvatné, Ondra bohužel zase trochu zaostává. Nechávám ho za sebou a jdu si své tempo, chodník zpestřují povalové chodníky, jsou trochu rozbité, takže je třeba dávat pozor, kam člověk šlape. Ještě než se dostaneme ke Švýcárně, tak se nějakým nedopatřením dostávám na čelo větší skupinky, kterou celou táhnu. Tempo celkem drtím, vůbec netuším co se za mnou děje, poslední stoupání před Švýcárnou je celkem výživné, tak musím zvolnit, jakmile se ale dostanu na rovinu jsem opět schopný se rozběhnout. Vůbec nechápu, kde se ve mě bere tolik energie. Běžím a najednou zjišťuji, že za mnou nikdo není, přede mnou vidím nějakou dvojici, tak se ji snažím doběhnout. Noc už se nadobro rozloučila, tak zhasínám čelovku a užívám si denního světla. Kousek před Švýcárnou dobíhám zmiňovanou dvojici a zjišťuji, že to jsou holky K+K, opět následují nějaké slovní provokace a povzbuzování. Jsem na Švýcárně, holky nechávám běžet dále a čekám na Ondru, tipuji, že budu mít celkem čas, tak vytahuji mobil a kontroluji, kdo mě sháněl. Dozvídám se, že na Ramzové jsme byli na 38. místě s 25 minutovou ztrátou na první. To vůbec nezní špatně, teď už samozřejmě ztráta bude větší, ale pořád si myslím, že jdeme v super čase. Ještě než dorazí Ondra, tak stihnu pokecat se dvěma týpkama, kteří jenom tak v trenkách vyšli z chaty povzbudit kolem běžící závodníky. Ondra už je tady, nevypadá, že by na tom byl nějak extra dobře, ale nedá se nic dělat, musíme jít dál. Cesta k rozcestí pod Pradědem se celkem vleče, ale pohání nás rozkoukávající se sluníčko, konečně jsme na asfaltce a můžeme vystoupat nahoru. Na cestě je celkem dost ledu, takže cesta zpátky určitě bude zajímavá. Potkáváme dvojice, co už běží dolů, mezi nimi taky K+K, což se opět neobejde bez nějakých rádoby vtipných poznámek. Konečně jsme na Pradědu, dozvídáme se, že první tady byli před dvěma hodinami, a že zhruba mohlo projít tak 40-50 dvojic. Ondra má toho dost, říká, že si musí odpočinout a něčím se nadopovat. Nejsem proti, určitě je lepší si odpočinout tady v teple, než dole na Ovčárně na občerstvovačce. Během odpočinku na kontrolku dorazí i Tomáš s Dášou, což nám moc nepřidá, protože jsme si mysleli, že je máme daleko za sebou. No co, aspoň to ještě bude zajímavé. Ti se na rozdíl od nás vůbec nezdržují a pokračují dále. My se zvedáme asi po 10 minutách. Cesta na Ovčárnu je zpočátku velice nepříjemná, protože toho ledu je opravdu hodně. Jakmile ale zmizí, už to jde bez problémů. Na Ovčárně se opět potkáváme s Tomášem a Dášou, tady se pro změnu nezdržujeme skoro vůbec a po krátké chvilce vyrážíme na poslední úsek.

Seběh z Pradědu na Ovčárnu

Vloni jsme výstup na hřeben absolvovali po sjzedovce, letos jdeme na okolo, ještě než se dostaneme na hřeben, tak předbíháme Dášu s Tomem. Vypadá to, že Ondrovi pauza prospěla, protože valí tempo a já za ním začínám trochu vlát. Asi bude čas na nějaké ty podpůrné prostředky, šahám pro osvědčenou Shlehu, do uší mp3 a za chvíli už jsem zase v plné síle. Cesta po hřebeni není moc příjemná, protože jdeme v úzkém vyšlapaném chodníčku, který se ještě celkem dost boří. Na druhou stranu vloni jsem v tom šli celou trasu, tak není důvod nadávat. Celý hřeben běžíme, zase pár dvojic předbíháme a už jsme u odbočky na zelenou značku, podle paměti teď bude následovat strašně pěkný úsek, na který se hodně těším. Je to přesně tak, úzký traverzový chodníček, nádherné okolí, fakt paráda. Za chvíli to máme za sebou, potom ještě pár stovek metrů lesem a dostáváme se na lesní cestu, která vede bokem celého údolí. Je hodně rozbitá, ale celkem bez problémů se po ní dá běžet, nakonec říkáme, že je dobře, že je v takovém stavu, v jakém je, aspoň je ten běh zajímavější. Přicházíme na rozcestí, kde odbočujeme vpravo a vydáváme se k horní nádrži Dlouhých Strání, tento úsek už není tak pěkný, je to pořád do mírného kopce a navíc ještě po cestě. Vypínám tedy mozek a začínám jenom tupě šlapat, po chvíli se Ondrovi opět vzdaluji, ale pořád se po očku koukám, jestli je za mnou. Cesta je nekonečná, vůbec to neubíhá, chvílemi se taky snažím běžet,ale už mi to moc nejde. Monotónnost si krátím tím, že postupně jím, čokoládu a salám, co jsem si vzal na občerstvovačce. Konečně se dostávám k asfaltce, sedám na svodidlo a čekám na Ondru, ten je tu skoro hned, tak se nezdržujeme a pokračujeme dále. Do cíle už nám toho moc nezbývá, je jasné, že to zvládneme pod deset hodin, pokud bychom si pospíšili, tak možná i pod devět a půl, ale to bychom opravdu museli valit.

Snažíme se běžet, když to nejde, tak aspoň rychle jít, absolvujeme poslední asfaltové stoupání a už víme, že nás čeká jenom cesta dolů. Bežíme kolem větrných elektráren, které jsme vloni překřtili na komíny, dneska jdou vidět v celé své kráse, takže záměna nehrozí. Dobíháme k horní stanici lanovky a je nám jasné, že už to máme za sebou, stačí jenom seběhnout dolů. Jsme tady ještě společně s jednou dvojicí a zkoumáme kudy máme jít dolů. Do této chvíle bylo značení na vynikající úrovni, ale teď se nějak ztratilo, ještě spatřím jeden fáborek na kraji lesa, tak běžíme k němu, ale potom už je to čistě na nás. Nejdřív se snažíme jako vloni běžet pod lanovkou, ale sklon je hodně velký, takže to po chvíli zavrhujeme a uhýbáme do lesa. Tady se napojujeme na bajkovou stezku a po ní si to pěkně fičíme. Chvílemi je to taky pěkně obtížné, ale ne tak moc, jako pod tou lanovkou. Jsme na konci lesa, opět na sjezdovce, cílový areál jenom tušíme, zatím ho ještě nevidíme.Za pár desítek metrů se ale před námi vyhoupne v celé své kráse, už to máme opravdu jenom za pár. Poslední metry po sjezdovce, potom chvilku traverz, přeběhnout lávku přes potok a je to za námi. Časomíra nám ukazuje 9:32:13, což je pro nás úplně neuvěřitelný čas, před startem jsme s takovým ani náhodou nepočítali. Zjišťujeme, že chvíli před námi doběhly K+K, jako vítězky ženské kategorie, samozřejmě jim pogratulujeme, ale i tak si neodpustíme nějaké ty štiplavější poznámky, holky samozřejmě kontrují, takže je o zábavu postaráno.

Necháme spadnout únavu, trochu se občerstvíme a jdeme se do auta převléct, tady teprve zjišťuji, v jakém stavu mám koleno, když jsem na něj při sběhu na Ramzovou spadl. Ukazuje se, že to není nic hrozného, je jenom trochu podřené. Jakmile jsme převlečení, tak se jdeme najíst, opět se proplétáme mezi známými, s každým si je co říct, tak čas rychle utíká. Na vyhlášení, které je až v 17:00 nečekáme, tak po chvíli nasedáme do auta a odjíždíme domů.

Letošní ročník byl úplně o něčem jiném, než ten loňský. Velkou roli samozřejmě hrálo počasí, které bylo mnohem příznivější. Téměř celou trasu terén dovoloval běh, což se samozřejmě taky promítlo. O 6 hodin lepší čas, než vloni hovoří jasně. Osobně se mi celou dobu běželo velice dobře, až na krátký úsek při stoupání z Ovčárny. Co mě hodně překvapilo, bylo to, že jsem více než 2/3 závodu absolvoval bez hůlek, nikdy by mě nenapadlo, že to je možné a že i po doběhu se nebudu cítit úplně rozbitý. Škoda, že Ondra neměl svůj den, ale to se při příštích závodech určitě obrátí a zase bude prohánět on mě. Co se týče organizace, tak opět bylo vidět zlepšení, téměř není co vytknout. Poděkování za tento závod patří celém organizátorskému týmu a především lidem na občerstvovačkách a kontrolách, kteří byli velmi milí a ochotní. Myslím, že letošní ročník se celkově povedl, takže pokud nedojde k nějaké nepředvídané události, tak se za rok na start postavíme opět.

Kompletní výsledky zde

Webové stránky závodu

Hodnocení závodu + zajímavosti:

pozitiva: klasicky občerstvovačky, zlepšení značení trati
negativa: chybějící značení v posledním seběhu

jídlo,pití,ostatní:
celkově jsem toho za celý závod moc nesnědl, z občerstvovaček trochu čokolády, salámu a nějaký ten koláč a banán, vždycky jsem se ale hodně napil, na ČHS jsem doplnil kejml, z vlastních zásob jeden endurosnack, půlku voltage energy cake a 1x shlehu, 

Vybavení:
celý závod jsem odběhl v oblečení, jaké jsem měl na startu, za celou dobu jsem se nepřevlékal, maximálně jsem si sundal rukavice, na ruce jsem měl připravený tunel, ale ten taky nebyl třeba

nohy: Salomon exo IV 3/4 Tight, Salomon exo IV calfs long, šusťákové kraťasy, boty Salomon S-LAB 5 XT Softground, 

tělo: tenké termotriko dlouhý rukáv, kompresní triko krátký rukáv,cyklodres dlouhý rukáv
ostatní: tenké rukavice, čelenka
batoh: multifunkční šátek (tunel), tenká větrovka termofilie, náplasti, obinadlo, papírové kapesníky,  kejml s ionťákem, carbonex, hroznový cukr, magneslife, endurosnack, powerbike bar, voltage energy cake

Statistika:
čas: 9:32:13
umístění celkově/v kategorii: 41/35
průměrné tepy: 140/min
maximální tepy: 180/min

GPS Tracklog: http://tinyurl.com/2014-HV-Jeseniky