26.4. Porubajk MTB maraton

První bajkový závod sezóny tradičně  patřil akci nazvané Porubajk maraton. Stejně jako vloni jsem se i letos přihlásil na dlouhou variantu, sám jsem byl zvědavý, jak to zvládnu, protože letošní cyklistické přípravě jsem toho moc nedal. Abych do závodu přece jenom nešel úplně od nuly, tak jsem si pár dnů před závodem aspoň 2x projel krátkou trasu. Původně jsem si samozřejmě chtěl projet celou dlouhou trať, ale klasicky jsem se k tomu nedostal. Však o co jde? V minulosti jsem si ji taky neprojížděl, a vždycky jsem ji nějak překonal, tak nevím, proč by letos musela být nějaká výjimka. Kolo jsem si jakž-takž dal do kupy den předem, zdravotní problémy se mi na rozdíl od loňska vyhnuly, tak jsem se mohl začít těšit na sobotu.

V sobotu ráno panuje přívětivé počasí, tak doufám, že to vydrží po celou dobu, i když předpověď slibovala něco jiného. Do Poruby si jedu celkem v klidu, nikam nespěchám, času mám více něž dost. Když přijedu k prezentaci, tak už na mě mává Pavel s mým startovním číslem, které mi vyzvedl - díky! Paráda, aspoň nemusím čekat ve frontě. Všude je taky spousta známých, tak je o zábavu postaráno. Čas rychle utíká a už je třeba se pomalu zařadit do startovního koridoru, najdu Pavla a kolegiálně se hned k němu nasoukám. Než se stačím rozkoukat, tak se začne odpočítávat a je odstartováno.

Krátce po startu, ještě i s Pavlem :-)

Nemám v plánu to hrotit, začít v klidu, trochu se rozjet a pak se uvidí. Prvních pár set metrů po asfaltu to jede úplně samo, nikam se neženu, s davem se hezky vyvezu až do lesoparku, kde se startovní pole jako každoročně začíná trhat, projedeme přes koupaliště a za chvíli už jsme pod sjezdovkou Skalka. na její výšlap se těším, opět se nikam neženu a relativně v pohodě ji vyjíždím, v singlíku k restauraci Mexiko si příjemně orazím, tempo kolem mě je pořád v pohodě. Od Mexika k lázním to nemám rád, ale letos mi to kupodivu jede celkem dobře, kolem lázní po asfaltu, kousek po poli a následuje krásný sjezdík do údolí Polančice, po něm stoupání po cestě, kde už začínám trochu zrychlovat a předjíždím pár lidí. Překřížíme cestu a opět po poli a potom lesem se dostáváme k hájence, odkud po pěkné cestě, která mírně stoupá míříme až k údolí Seziny, do údolí vede pěkný sjezd, který je zakončený mostkem přes potok. Následuje cyklokrosová vložka - výběh prudšího svahu a potom už po asfaltce míříme k Panskému mlýnu, v těchto místech se připojuji ke skupince, kde je Lucka Macíková. Lucka mi obvykle ujíždí, tak jsem příjemně překvapený, že jsem vedle ní. Rozhoduji se, že zkusím jet její tempo a uvidíme. U Panského mlýna na mě čeká kolega z práce Tomáš, který mi podává bidon a díky tomu můžu následující občerstvovačku jenom projet.

V Nových Sedlicích

Dostávám se do míst, kde jezdím jenom jednou ročně, takže to tady moc neznám, ale přece jenom jsem schopný rozlišit, že ještě vloni se jelo v lese, kdežto teď jedeme po nové, pěkné cestě. V těchto místech se mi trasa začíná trochu vléct, asi tady budu muset jezdit trochu častěji, ať vím, co a jak. Pořád jedu ve skupince s Luckou, tak když nic jiného, tak aspoň se je na co dívat :-) Konečně se dostáváme k místu, které důvěrně znám a tím je stoupání do Jakubčovic, po dlouhé době, opět trochu výživnější kopeček, ale celkem bez zaváhání si s ním poradím. Pár desítek metrů po asfaltce a následuje sjezd údolím Raduňky, tady to mám rád, vždycky to tu parádně jede, ani teď to není jinak a sjezd si pořádně užívám. Následuje kratší stoupání, kde se začíná naše skupinka trhat a než jsem si toho stačil všimnout, tak jsem sám, nějak mi to nevadí a jedu si to svoje. Na asfaltce do Nových Sedlic se ale opět sjedeme a tak v následujícím stoupání jsme zase všichni po kupě, bohužel pro mě to nevypadá příliš dobře, protože tempo je na mě moc rychlé a začínám se propadat. Tady toto stoupání opravdu nemám rád, a marně pátrám v paměti, jestli jsem ho někdy bez problémů vyjel. Síly mi rychle docházejí a já se začínám trápit. Asi se začínají projevovat moje nenaježděné kilometry. Ještě než se dostanu ke druhé občerstvovačce v Pusté Polomi, tak mě předjíždí Ruda z VZS, který vypadá naprosto v pohodě. Nabízí mi, ať se za něho chytnu, zkouším to, ale po pár metrech zanechávám marného snažení a nechávám ho jet. Ještě si musím užít trochu kličkované v lese a trochu asfaltu a potom už jsem konečně na občerstvovačce, panuje tady dost velký frmol, ale bidon mi doplní bez problémů. Ještě si dám kousek banánu a můžu jet.

Před Horní Lhotou

Následující sjezd do Zátiší je jako za odměnu po předcházejícím trápení, i když je tady trochu více těsno díky závodníkům na krátké trati, tak se to obejde bez problémů. Oproti loňsku je tady trasa trochu změněná, ale díky tomu, že jsem si krátkou trasu projel, tak nejsem překvapený. Přede mnou je poslední vážný kopec a to výjezd do Horní Lhoty, sil už moc není, taky se mi trochu začínají ozývat křeče, ale není to nic hrozného. Na vrcholu stoupání je pár diváků, kteří povzbuzují, někteří dokonce nabízejí skleničku něčeho ostřejšího, s díky odmítám a jedu dál. Následující sjezd do Dolní Lhoty by měl být v pohodě, ale bohužel tomu tak není, jedu v těsném závěsu za borcem přede mnou, ale ten bohužel padá a než stihnu jakkoliv zareagovat, tak to napálím do ležícího kola a krásně po hlavě si to mířím k zemi. Pecka to byla pořádná, borec se mi omlouvá, samozřejmě jsem trochu naštvaný, ale pády k závodům bohužel patří. Navzájem se ujišťujeme, že jsme v pohodě a že můžeme pokračovat. Jsem sice trochu otřesený, ale snad to půjde. Ještě jedním okem mrknu na kolo, vypadá v pohodě, tak nasedám a jedu dál. Ve sjezdu je to v klidu, ale jakmile přijde stoupání, tak zjišťuji, že pád odnesla patka přehazovačky a že při přeřazení na lehčí převod mi přehazovačka zachytává o špice. Bez problémů můžu jet jenom na tři nejmenší pastorky, chvíli uvažuji, jestli se mám pokusit o opravu a nebo radši dojet tak, jak to je. Náhradní patku s sebou mám, ale nakonec vyhodnocuji, že do cíle už to není tak daleko a že za tu časovou ztrátu to nestojí. Jedu tedy dál i za cenu toho, že prudší stoupání musím jít, samozřejmě jsem je nejdříve zkoušel jet, ale díky těžkému převodu jsem si tak akorát přivolal pořádné křeče.

V Krásném Poli

Teď už není důvod se nikam hnát, jednak to moc nejde a taky nemám moc náladu, takže už si to opravdu jenom tak na pohodu vyjíždím a snažím se to v rámci možností užít. Cestu přes Krásné pole nějak přetrpím, potom kolem planetária, posledních pár technických úseků v lese a konečně vyjíždím na asfalt, což znamená nějaký kilometr do cíle. Mám toho až až, už tam chci být, naštěstí se zezadu nikdo nepřibližuje, tak se nemusím nikde hnát, cílem projíždím v čase 3:10:25, což je zhruba o minutu a půl lepší čas než vloni. O spokojenosti s výsledkem nemůže být ani řeč, ale teď to opravdu neřeším a jenom jsem rád, že jsem v cíli.

Za chvíli ze mě špatná nálada spadne a začínám se poohlížet po známých a sdělovat si první dojmy, chvilku po mě dojíždí Pavel, což mě celkem příjemně překvapilo. Ještě pár závodů a budu se ho muset začít bát :-) Společně si dáme jídlo a potom se pustíme do opravy kola, sice se to neobejde bez menších komplikací, ale nakonec všechno úspěšně zvládneme a můžeme vyrazit na cestu zpět domů.

Výsledky 68 km trasy zde

Webové stránky závodu

Statistika:

Vzdálenost: 69,68 km
Průměrná rychlost: 22,1 km/h
Maximální rychlost: 56,6 km/h
Čas: 3:10:25
Umístění celkově/v kategorii: 127/23

Tracklog: