Hned od startu se na nic nečeká a je nastavené celkem rychlé tempo, snažím se jít podle svých možností, ale i tak jsem se nechal trochu strhnout davem a musím zvolnit. K první občerstvovačce, která je cca na 4 km dobíhám ve větší skupině, je to brzo po startu, tak jenom vezmu kelímek s vodou a běžím dále. Běží se mi dobře, terén je mírně zvlněný, postupně se startovní pole natahuje, takže už je i trochu času na koukání kolem sebe. V mírnějších stoupáních někteří přecházejí do chůze, ale mě se to zatím netýká, sil mám dost. Ani jsem se nenadál a už jsem u druhé občerstvovačky, ta je umístěna před začátkem stoupání na nejvyšší bod trasy - horu Vysokou. Tady už se na rozdíl od předchozí na chvíli zastavím a mimo pití si zobnu i něčeho sladkého. Příliš se ale nezdržuji a už si to běžím rozdat se stoupáním. Naprostá většina závodníků volí chůzi, já to zkouším během, celkem se divím, že jsem schopný běžet, ale je pravda, že to stoupání není úplně nejprudší. Nicméně celé se mi ho vyběhnout stejně nepodaří, zhruba ve 3/4 čtvrtinách přecházím do chůze. To ničemu nevadí, aspoň si trochu odpočinu. Za chvíli jsem na vrcholu a teď už jenom seběh dolů k Třeštíku, kde je další občerstvovačka. Seběh je trochu technický, ale s blátem i kameny si relativně bez problémů poradím.
Na Třeštíku se opět trochu občerstvuji a potkávám tady vedoucí borce, kteří už se vrací z otočky zpět. Mě cesta k ní teprve čeká, jakmile k ní začnu stoupat, tak mě zezadu někdo předbíhá neskutečným tempem. Rozeznávám Tomáše Lichého, který běží 30 km trať a startoval o 30 minut později, tempo má neskutečné, prostě tak trochu jiná liga. To mě ovšem nerozhodí, já si se stoupáním taky nějak poradím. Začíná tu být ovšem zase trochu těsno, protože se míjím s běžci, kteří už běží zpět. Na druhou stranu je to ale příjemné, protože se vždycky navzájem pozdravíme a povzbudíme. Čekám, kdy bude otočka a jsem až překvapený, že už jsem u ní. Následuje cesta zpět po stejné trase. Ale ještě než doběhnu k Třeštíku, tak musím vyřešit jeden nemilý problém. I když se obvykle celkem dost potím, tak mám najednou v oblasti zadních partií velice nepříjemný pocit vlhkosti. Zkoumám, jestli je to opravdu jenom od pocení, nebo to má jinou příčinu. Jakmile rukou zjišťuji, že mám mokrý i batoh, tak je to jasné. Zastavuji, sundávám batoh a moje tušení se potvrzuje - díra ve vaku. No super, takže co teď? S tekoucím vakem dál nepoběžím, takže se z něho aspoň dneska poprvé a naposledy napiju a zbytek vody vylévám. Doufám, že to v pozdějším průběhu závodu nebude mít nějaký nepříznivý vliv. Při druhém zastavení na Třeštíku se potkávám s Pavlem, stihneme si jenom říct pár slov a každý se vydáváme svým směrem.
Trasa zpět nevede úplně stejně, na Vysokou už stoupat nemusím, obíhám ji po šotolinové cestě. Je to pořád do mírného stoupání, moc mě to nebaví a navíc se mi začínají trochu ozývat stehenní svaly. Že bych jim už dal tak zabrat? To snad ne, vždyť za sebou nemám ještě ani 20 km. No uvidíme, co se z toho vyklube. Za chvíli jsem na občerstvovačce pod Vysokou, takže klasické doplnění energie a fičím dál. Protože tady byla umístěna otočka pro běžce na 20 km trase, tak se opět dostávám do větší skupiny závodníků. Nějak mi to nevadí, aspoň to bude rychleji ubíhat. Sice se mi už neběží tak jak na začátku, ale pořád to není až tak hrozné, takže pořád běžím relativně se stejnými lidmi. Ve stoupáních jim pravidelně utíkám, zatímco po rovině mě zase doženou. Bohužel nohy se ozývají zase o něco hlasitěji a celkem se začínám obávat, jak to bude vypadat, na druhé půlce trasy. V těchto myšlenkách dobíhám k další občerstvovačce, mám celkem žízeň, takže se podívám na dno celkem velkému počtu kelímků, ještě něco na jídlo a můžu pokračovat dále. K Čartáku jsou to zhruba nějaké čtyři kilometry a mi se v hlavě rodí myšlenka, že bych to tam po 30 km mohl zabalit a vykašlat se na další pokračování. Nohy celkem dost bolí, mohl bych si dát guláš a pivo, no co by mi chybělo. Čím víc se k němu blížím, tím je to vábení silnější, ale nakonec v duchu hesel "Co tě nezabije, to tě posílí!" a "Čím víc kilometrů. tím víc zábavy!" cílovým areálem jenom proběhnu a jsem odhodlaný se s druhou, naštěstí kratší, půlkou trasy pořádně porvat.
Od této chvíle to je na trase o dost komornější, rozestupy mezi jednotlivými závodníky už jsou velké, tak už víceméně běžím osamocený. Jsem na další občerstvovačce, opět se snažím hodně pít, protože vím, že k další mě čeká pořádný kus cesty. Přede mnou je stoupání na Tanečnici, upřímně se mi moc nechce a taky je to na mojem výkonu znát. Na běh pomalu rezignuji a stále delší úseky jenom jdu, chvílemi se musím i zastavit a trochu odpočinout, protože to najednou fakt nejde. Na Tanečnici se přece jenom nějak vyškrábu, na Ptáčnici, kde je další občerstvovačka a hlavně otočka mě čeká nějakých 7 km. Při tomto pomyšlení se mi dělá až nevolno. A to radši ani neuvažuji nad tím, že to všechno budu muset jít ještě zpět. Když nic jiného, tak se aspoň trochu snažím rozptýlit výhledy a taky očekáváním, kdy mě začnou míjet borci, co už se budou vracet zpět. Opravdu to příliš dlouho netrvá a první už si to proti mě krásně běží. Ach jo, co bych za to dal, kdybych měl tolik energie jako on. Bohužel ji nemám a tak mi nezbývá nic jiného, než se dál trápit. V pravidelných intervalech mě někdo zezadu dobíhá, předběhne, já se snažím běžet s ním, ale nikdy příliš dlouho nevydržím. Když mě dobíhá Katka Piechowicz tak se mě snaží vyhecovat, ale moc se jí to bohužel nedaří. Vydržím s ní běžet o poznání déle než s ostatními, ale i tak mi nakonec utíká a já jsem ve svém trápení zase sám. Na nějaké závodění nemám vůbec náladu, propočítávání času už vůbec neřeším, do cíle bych se v limitu 8 hodin dostat měl a to je hlavní. Začínám mít celkem žízeň, ale na pití s sebou nic nemám, tak se to snažím aspoň trochu vykompenzovat jídlem. Není to nic extra, ale pořád lepší než drátem do oka. Míjející závodníci mi dodávají sil, že k občerstvovačce už to moc daleko není. Doufám, že moc nekecají, protože toho mám fakt dost. Za chvíli proti mě běží Katka a ta jejich slova potvrzuje, že už je to jenom kousek. A ano, opravdu za chvíli, na vrcholu stoupání, vidím vytouženou občerstvovačku. První, po čem se vrhnou jsou samozřejmě kelímky s jonťákem. Ó jaká je to spása, to jsem potřeboval. Mají tady dokonce i polévku, tak tou nemůžu pohrdnout a dávám si pořádnou porci. Jako na ostatních občersvovačkách, tak i tady panuje pohodová atmosféra a já si ji taky konečně můžu užít. Nikam se neženu, tak tady několik minut prokecám.
Každopádně do cíle to mám ještě nějakých 13 km a čas neúprosně běží, tak se vydávám na poslední část dnešního trápení. Po občerstvení to jde, alespoň pocitově, o hodně lépe, i když průběžné porovnávání času tomu moc nenasvědčuje. Limit ale stíhám bez problémů a o to jediné mi jde. Cesta zpět ubíhá úplně jinak, předpokládám, že to bude asi tím, že to je cesta zpět. V protisměru ještě potkávám pár lidí, ale opravdu jenom pár. To mě aspoň uklidňuje, že nebudu úplně poslední. Snažím se doběhnout dvojici před mnou, ale jsou celkem rychlí, tak ze své snahy brzo upouštím, místo toho mě zase někdo dobíhá. Opětovně se snažím udržet jeho tempo, ale je to marné. Ve stoupání jsem v klidu, ale ty roviny jsou jako za trest. Vyhlížím, kdy konečně přijde Tanečnice, od ní je to z kopce na občersvovačku a potom už jenom 2 km do cíle. Čekám ji za každou zatáčkou, ale dává si holka na čas, aby se potom zcela nečekaně objevila. Hurá, další postupný bod je za mnou a teď už jenom z kopce dolů. Ani jsem nestihl zaregistrovat kdy k tomu došlo, ale najednou je kolem mě tma jako v pytli. Strašně rychle se zatáhlo a vypadá to, že dneska nakonec ještě zmoknu. A opravdu to netrvá dlouho a přichází pěkná průtrž, dokonce doprovázená kroupami. Kupodivu mi to vůbec nevadí, spíš naopak mě to dokonale namotivuje. Studený déšť působí na unavené nohy jako balzám a kroupy se dají považovat za jistý druh masáže. Dobíhám k občerstvovačce, kde má obsluha plné ruce práce s držením stanu, který se vzdouvá v poryvech větru. Naštěstí sortiment občerstvení klimatické zkáze nepodlehl a tak si zase můžu dát pořádně do nosu. Obsluze popřeji pevné nervy a vydávám se na poslední 2 km. Dobíhá mě ještě jedna závodnice, ale tady už neponechávám nic náhodě a za chvíli ji ve stoupání utíkám a nechávám ji za zády. Netrvá to dlouho a už jsem opravdu u cíle, stačí jenom přeběhnout hlavní cestu, poprat se s blátivým stoupáním a už jsem v cíli. Ale ono nic, na místě, kde ráno byla startovní a cílová brána nic není, později se dozvídám, že ji shodil vítr. Někdo mi říká, že cíl je až v hospodě, ok, tak teda poběžím do hospody. Z pódia mi někdo fandí, dokonce slyším i své jméno, tak zvednutím ruky pozdravím a už si to klestím davem lidí do přesunutého cíle. V hospodě na chodbě panuje neuvěřitelný mumraj, ale kam mám jít se dovídám. Dorážím k organizátorům a hlásím jim svůj dosažený čas. Jsem rád, že to dnešní trápení je za mou, opravdu jsem si to užil do sytosti.
Jenom co se zorientuju, tak se mě ujímá Pavel a poskytuje špičkový servis v podobě přinesení suchého oblečení. Po tom co se převleču, tak se vydávám na zasloužený guláš, který mi opravdu bodl. Místo piva kofola, ale to vůbec nevadilo. Když jím, tak probíhá vyhlašování vítězů, ale to mě nechává klidným. Po vyhlášení už není proč se zdržovat a tak se vydáváme na cestu domů.
Co napsat k celkovému hodnocení? Výkon nechám stranou, ten byl jak byl. Ale co se týče organizace a celkového zabezpečení, tak tady patří pořadatelům jednoznačně absolutorium. Změna místa centra závodu byla jednoznačně ku prospěchu, celé zázemí se mi moc líbilo, jenom byla škoda, že počasí nedovolilo využít jeho potenciál po celý den. Organizátorům určitě nejde nic vytknout, všechno bylo naprosto špičkové. Moc jim děkuji a uvidíme, čím nás překvapí příští rok.
| Video ze startu |
 |
| Foto: Lukáš Budínský sportovni-fotografie.cz |
 |
| 30 km za mnou Foto: Lukáš Podolák |
Každopádně do cíle to mám ještě nějakých 13 km a čas neúprosně běží, tak se vydávám na poslední část dnešního trápení. Po občerstvení to jde, alespoň pocitově, o hodně lépe, i když průběžné porovnávání času tomu moc nenasvědčuje. Limit ale stíhám bez problémů a o to jediné mi jde. Cesta zpět ubíhá úplně jinak, předpokládám, že to bude asi tím, že to je cesta zpět. V protisměru ještě potkávám pár lidí, ale opravdu jenom pár. To mě aspoň uklidňuje, že nebudu úplně poslední. Snažím se doběhnout dvojici před mnou, ale jsou celkem rychlí, tak ze své snahy brzo upouštím, místo toho mě zase někdo dobíhá. Opětovně se snažím udržet jeho tempo, ale je to marné. Ve stoupání jsem v klidu, ale ty roviny jsou jako za trest. Vyhlížím, kdy konečně přijde Tanečnice, od ní je to z kopce na občersvovačku a potom už jenom 2 km do cíle. Čekám ji za každou zatáčkou, ale dává si holka na čas, aby se potom zcela nečekaně objevila. Hurá, další postupný bod je za mnou a teď už jenom z kopce dolů. Ani jsem nestihl zaregistrovat kdy k tomu došlo, ale najednou je kolem mě tma jako v pytli. Strašně rychle se zatáhlo a vypadá to, že dneska nakonec ještě zmoknu. A opravdu to netrvá dlouho a přichází pěkná průtrž, dokonce doprovázená kroupami. Kupodivu mi to vůbec nevadí, spíš naopak mě to dokonale namotivuje. Studený déšť působí na unavené nohy jako balzám a kroupy se dají považovat za jistý druh masáže. Dobíhám k občerstvovačce, kde má obsluha plné ruce práce s držením stanu, který se vzdouvá v poryvech větru. Naštěstí sortiment občerstvení klimatické zkáze nepodlehl a tak si zase můžu dát pořádně do nosu. Obsluze popřeji pevné nervy a vydávám se na poslední 2 km. Dobíhá mě ještě jedna závodnice, ale tady už neponechávám nic náhodě a za chvíli ji ve stoupání utíkám a nechávám ji za zády. Netrvá to dlouho a už jsem opravdu u cíle, stačí jenom přeběhnout hlavní cestu, poprat se s blátivým stoupáním a už jsem v cíli. Ale ono nic, na místě, kde ráno byla startovní a cílová brána nic není, později se dozvídám, že ji shodil vítr. Někdo mi říká, že cíl je až v hospodě, ok, tak teda poběžím do hospody. Z pódia mi někdo fandí, dokonce slyším i své jméno, tak zvednutím ruky pozdravím a už si to klestím davem lidí do přesunutého cíle. V hospodě na chodbě panuje neuvěřitelný mumraj, ale kam mám jít se dovídám. Dorážím k organizátorům a hlásím jim svůj dosažený čas. Jsem rád, že to dnešní trápení je za mou, opravdu jsem si to užil do sytosti.
 |
| Pozdrav pro fanoušky Foto: Lukáš Podolák |
Co napsat k celkovému hodnocení? Výkon nechám stranou, ten byl jak byl. Ale co se týče organizace a celkového zabezpečení, tak tady patří pořadatelům jednoznačně absolutorium. Změna místa centra závodu byla jednoznačně ku prospěchu, celé zázemí se mi moc líbilo, jenom byla škoda, že počasí nedovolilo využít jeho potenciál po celý den. Organizátorům určitě nejde nic vytknout, všechno bylo naprosto špičkové. Moc jim děkuji a uvidíme, čím nás překvapí příští rok.
Celkové výsledky 50 km trati zde
Statistika:
čas: 7:15:04umístění celkové/v kategorii: 116/73
průměrný tep: 143/min
maximální tep: 185/min
spálená energie: 23 207 kJ
GPS Tracklog: http://tinyurl.com/2015-05-30-valassky-hrb
Žádné komentáře:
Okomentovat