5.-7.9. Beskydská sedmička

První víkend v září = Beskydská sedmička, toto už platí nějaký ten rok a nejinak tomu bylo i letos. S Ondrou jsme ani chvíli neváhali, že bychom se letošního ročníku nezúčastnili, nic jsme neponechali náhodě a hned 1. ledna jsme se registrovali. Stejně jako v předcházejících ročnících i letos v kategorii hobby, což ve své podstatě nakonec bylo i jedno, protože díky finálním změnám trasy nakonec mezi kategoriemi sport a hobby nebyl výraznější rozdíl. Po loňském vydařeném ročníku jsme letos moc velké ambice neměli, protože hlavně v Ondrově případě byla příprava značně omezená. A ostatně já jsem toho taky moc nenatrénoval. Stanovený cíl byl jasný a jednoduchý - dokončit. V jakém čase atd. bylo úplně jedno, prostě jenom dokončit. Samozřejmě jsme to nechtěli absolvovat v turistickém tempu, ale na druhou stranu jsme to ani nechtěli příliš lámat přes koleno.

Registraci jsme ve Frenštátě úspěšně prošli hned po poledni. Na rozdíl od minulého roku měli letos pořadatelé registraci vyřešenou elektronicky, takže žádné složité vyhledávání v papírech. Celkově to šlapalo jako na drátkách a celý proces nezabral ani dvě minutky - velká pochvala. Zaregistrovaní jsme tedy byli a vyrazili jsme zpět domů. Jako každoročně jsem se chtěl před večerním startem vyspat a nevím co se stalo, ale letos se to poprvé povedlo. Ovšem na žádné velké polehávání to samozřejmě není a začíná obvyklý maraton chystání. Nad obsahem batohu nemá smysl moc uvažovat, nějaká ta povinná výbava, jídlo, pití a lehká bunda. Předpověď počasí je totiž velice příznivá, takže nějaké náhradní oblečení vůbec nemá smysl řešit. Bohužel ve finální fázi chystání si neodbornou manipulací poškozuji hadičku od kejmlu, která potom v samotném spoji s kejmlem netěsní. Říkám si, že to je opravdu paráda a jsem z toho trochu rozhozený, naštěstí dokážu zachovat chladnou hlavu a s izolačkou si zahraju na MacGyvera. První pokus opravy vypadá celkem nadějně, ale není to úplně ono, druhý už je o poznání lepší a vypadá to, že by tato improvizace mohla vydržet celý závod. Potom už mě naštěstí žádná zákeřnost nepotkala a mohli jsme vyrazit směr Třinec. Jízda autem byla rychlá a pohodlná, ale i tak se mi celkem táhla, v duchu přemýšlím, jaké to musí být pro ty, kteří jedou na start z Frenštátu vlakem. Tu cestu jim fakt moc nezávidím. V Třinci na náměstí jsme celkem brzo, lidí tady zatím moc není, vlak ještě evidentně nedorazil. Každopádně je tady plno známých tváří, tak se nenudíme. Protože nechceme udělat stejnou chybu jako vloni, tak postáváme v blízkosti startovního oblouku, hned za koridorem pro kategorii sport. Náměstí se pomalu začíná plnit, ale svoje místo si střežíme jako oko v hlavě. Na pódiu už probíhá obvyklý předstartovní program, kterému ovšem nevěnuji přílišnou pozornost. Jedině snad proslovu ředitele závodu Libora Uhra, který udává poslední instrukce ohledně trati atd. Za zmínění ještě určitě stojí i to, že těsně před startem na pódiu proběhl i svatební obřad jedné závodní dvojice. Ale je to všechno opravdu moc dlouhé a únavné a nejraději bych už odstartoval.

Krátce po půl jedenácté jsme se konečně dočkali. Bylo odstartováno a můžeme jít na to. Hned od startu pomalu klušeme, jsme opravdu dost vpředu celého startovního pole, dokonce tady není ani přílišná tlačenice. První kilometry jsou klasicky rozehřívací, ale určitě ne flákací. Běžíme rozumným tempem až ke sjezdovce na Malý Javorový. Ještě než začneme stoupat, tak si musíme odskočit, protože jsme se ve startovním prostoru příliš poctivě zavodňovali. Odlehčení se vydáváme do souboje s prvním stoupáním a jako každoročně předbíháme závodníky, kteří neodhadli startovní tempo. Sjezdovka je přece jenom pořádně dlouhá a na začátek celkem namáhavá, ale dokážeme si s ní poradit, čím blíž jsme k jejímu vrcholu, tím nabývá na obrátkách atmosféra okolo stojících diváků. Na vrcholu to opravdu nemá chybu, lidí je tady neskutečně a všichni fandí, z reproduktorů hraje Michal Tučný a zve nás na snídani v trávě - docela dobrý doping. Nevím jak to dokázal, ale v tom davu závodníků si nás všiml kolega z práce a absolvuje s námi pár desítek metrů, při kterých nás vydatně povzbuzuje. V rychlosti kontroluji čas a zjišťuji, že oproti loňsku jsme na vrcholu o nějakých deset minut rychleji - jednoznačně to přisuzuji naší startovní pozici. Pokračujeme na vrchol Javorového, seznamujeme se s novinkou v podobě čipového měření, kdy je třeba přiložit čip, který máme na ruce k záznamové krabičce, která nám potvrdí průchod. I když je tady dost nával, tak to jde bez jakéhokoliv zdržení.

Před námi je seběh do Řeky, o kterém byla v předstartovních informacích zmínka, že si ho do sytosti užijeme. A opravdu to tak bylo, prudké svahy, bláto, padající kameny, na začátek celkem dost slušný extrém. Naštěstí to absolvujeme bez problémů a v pohodě dobíháme na asfaltovou cestu. V Řece je první občerstvovačka, tak nás to k ní žene. V tomto okamžiku se had závodníků kolem nás už celkem roztrhal a tak si pochvalujeme, že jsme relativně sami a nemusíme se nikde mačkat. Bohužel při doběhu k občerstvovačce je všechno jinak. Je tady neskutečně velké množství lidí, moc mi to nehraje, ale zatím se nad tím nepozastavuju, pípneme si průchod, napijeme se a pokračujeme dále. Když nás v protisměru míjejí ne jednotlivci, ale stovky závodníků začínám pojímat podezření, že je něco špatně. A opravdu bylo, podle pozdějších vyjádření nějaký záškodník přeznačil trasu a tak se do Řeky přibíhalo ze tří různých směrů, ten ze kterého jsme přiběhli my, byl sice správný, ale samozřejmě nejdelší. Ocitáme se tedy v davu závodníků, ve kterém poznávám dvojice, které jsme nechali za sebou hned po startu. Na psychice mi to opravdu moc nepřidává, to že šli kratší trasu mi nevadí, ale to, že jsme opět v davu lidí a na Ropici jdeme doslova husím pochodem mě neskutečně ubíjí. Stoupání je příjemně pozvolné, ale díky masám se nedá jít moc rychle a o nějakém předbíhání taky nemůže být moc řeč. Trochu se to utřepe až na Šindelné, stoupáme na Ropici, tady se před kontrolou dělá fronta, tak si musíme chvíli postát. V seběhu na Morávku už se to opět trhá, na problém v Řece pomalu zapomínám a dostávám se do relativní pohody, těším se na občerstvovačku , až si dám něco na zub. Na občerstvovačce je dost lidí, v davu se potkávám s Pavlem a jeho parťačkou, kterým trochu vyčiním za to, že už jsou tady. No jo, ta nešťastná Řeka. Co si budeme povídat, zase mě to trochu rozhodilo, takže nejideálnější bude se do toho trochu opřít.

Z Morávky se vydáváme po sjezdovce, na které zase pár lidí předbíháme, dostáváme se do bodu, kde se dělí kategorie hobby a sport, odbočujeme tedy vpravo a po cestě obcházíme masiv Travného. Tady to vůbec neznáme a nevíme, co nás čeká. Nejdříve je to mírně do kopce a potom zase mírně z kopce, klušeme, ale ne moc rychle. Cesta je nudná a jednotvárná a chceme ji mít co nejrychleji za sebou, ale moc rychle to neutíká. Konečně docházíme k rozcestí Na Přelači, kde se opět obě trasy spojují, teď se jenom rychle skulíme do Krásné a potom nás čeká Lysá hora. V Krásné opět nějaké rychlé občerstvení, doplňuji vodu a můžeme vyrazit. Stoupání z Krásné nemám moc rád, tak se ponořuji do svých myšlenek a jenom tupě šlapu. Někde v půlce předbíháme i ředitele závodu, což je pro nás taková malá vzpruha. Nikam se nežene, jdeme si svým tempem, stejně tak jako všichni okolo nás, cestou k Malchoru si v lese všímáme neskutečného množství hřibů, něco takového jsem ještě nikdy v životě neviděl. Stačí jenom posvítit čelovkou a hřiby se na nás smějí ze všech stran. Výstup po sjezdovce absolvujeme po novém chodníku, který je nic moc, radši bych to vzal přímo, ale nedá se nic dělat. Na vrcholu Lysé si chvíli orazíme a potom se vydáváme na seběh do Ostravice, nejdeme moc rychle, tak nás tady předbíhá ředitel závodu. Ale to nic nemění na tom, že jsme chvíli byli před ním :-) Kamenitý seběh je za trest, cesta je navíc celá rozkopaná, no prostě děs. Nějak to přetrpíme a od Lukšince se to naštěstí začíná lepšit. Dobíháme k Butořance a před námi je dlouhý asfaltový úsek, vloni jsme jeho velkou část šli, letos ho chceme celý běžet, což se nám i daří. Už za světla dobíháme na Ostravici, kde je v místní škole další občerstvovačka. Protože se mi začínají ozývat střeva, tak využívám vymoženosti odskočit si na záchod, zatímco Ondra jde vyzvednout polévku. Ta je výborná, přece jenom je to příjemná změna chuti. Moc se ale nezdržujeme a vyrážíme dále.

Máme na paměti, jak jsme tady vloni vymrzli, tak to nechceme zažít znova. Po opuštění tepla školy je přece jenom trochu chladněji, ale není to až tak hrozné. Začátek stoupání na Smrk je jak za trest, moc nám to nejde, mě zmáhá únava, zívám jak na běžícím páse. Potřebujeme nějaký stimul. Vytahujeme tedy svoje mp3ky a efekt se urychleně dostavuje, hned se jde o poznání jinak. Ani se nestačím vzpamatovat a už jsme ve stoupání nad Holubčankou. Najednou cítím příval energie, tak jdu možná rychleji, než bych měl, ale naštěstí stoupání není moc dlouhé a na traverzu si trochu odpočinu, ještě než dojdeme do sedla, tak se chci trochu osvěžit ve studánce, ale protože jsem na začátku asi 8 členného vláčku, tak nechci zdržovat a nezastavuji se. Ze sedla je to na vrchol Smrku jenom kousek, na vrcholu si pípáme kontrolu a na chvíli si odpočineme. Teď nás čeká cesta na Čeladnou, ve vrcholových partiích Smrku to jde bez problému, ale jakmile dorážíme k rozcestí Polana přichází další neoblíbený úsek. Na občerstvovačku na Čeladné musíme dojít po neskutečně dlouhé a nudné cestě. Snažíme se klusat, ale ukrutně nás to nebaví, tak chvílemi přecházíme i do chůze. Na občerstvovačku dorážíme celkem bez nálady a taky tady zůstáváme delší dobu. Potřebujeme se dát trochu do kupy, tak si na chvíli sedneme a doplňujeme energii.

Stoupání na Radhošť zdroj: ciklista.rajce.net

Když se relativně vzpamatujeme, tak se zvedáme a vyrážíme vstříc stoupání na Čertův mlýn. Opět neoblíbený úsek - po asfaltu a místy i s větším sklonem. Moc se nám nechce a tak se rozhodujeme, že se zkusíme přivázat na gumicuk a vzájemně se tahat. Nejdříve jsem tahounem já, ale po chvíli mi nějak dochází síly a střídáme se. Od tohoto okamžiku to se mnou nějak začalo jít z kopce, nevím co se stalo, jestli jsem podcenil přísun energie, ale fakt je, že na konci gumicuku vlaju jak hadr na holi. Snažím se rychle do sebe něco dostat, ale moc to nejde. V takovém stavu absolvuji celé stoupání, mám dost problémů sám se sebou, tak aspoň nemám čas vnímat okolí a uvažovat nad tím, co všechno nás ještě čeká. Když se profil trochu srovná, tak to jde, ale jakmile přijde stoupání jsem úplně mimo. Konečně jsme na Čertově mlýně, pípnutí a seběh pod Tanečnici. V seběhu mi to celkem jde, ale už je tady stoupání na vrchol a zase začínám vlát, no je to hodně zajímavé. Naštěstí za chvíli jsou tady Pustevny a občerstvovačka. Zastavujeme se a snažím se do sebe cokoliv dostat. Objevuji rohlíky se salámem, což na závodech nikdy neodmítnu. Je tady i polévka, která mi přijde ještě lepší, než ta, co byla na Ostravici. Něco tedy do sebe dostanu a vypadá to, že můžeme pokračovat dále. Seběh na Ráztoku nám celkem jde, i přes obtížnější terén ho absolvujeme celkem rychle, už jsme na asfaltu a míříme k dolní stanici lanovky, pípnutí a už zase můžeme pomalu stoupat na Radhošť. Stoupání po asfaltu ještě relativně dávám, ale jakmile dorážíme do lesa musím se zase připnout za Ondru. Začínám mít toho opravdu tak akorát, místy dokonce musím i zastavit a na chvíli si odpočinout. Je zajímavé, že mě nic nebolí, ale co mě trápí je taková nějaká celková slabost, něco takového se mi zatím nikdy nestalo a nevím co s tím. Už od stoupání z Čeladné, kdy to všechno začalo, se snažím pravidelně, co dvacet minut něco sníst, ale nějaký efekt se pořád nedostavuje. Nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a doufat, že se to nějak spraví.Naštěstí Ondra má sil evidentně pořád dost a táhne jak mašina, gumicuk je opravdu neskutečná pomoc a blahořečím tomu, že jsme si ho letos poprvé vzali. Kdybychom ho neměli, tak si nedokážu představit, jak bych toto stoupání absolvoval. Konečně jsme na hřebenu, dostávám myšlenku, že bychom se v bufetu mohli stavit na kofolu, ale dlouhá řada dává jasnou odpověď. Kofolu tedy oželíme a míříme k Radhošti, pípneme kontrolu a začínáme sbíhat na Pindulu. Seběh mi opět nedělá problémy, tak ho absolvujeme celkem rychle, na Pindule je poslední občerstvovačka, tak naposledy doplňujeme energii a vodu a za chvíli se vydáváme na dnešní poslední stoupání.

Na parkovišti nás ještě povzbuzuje Pavel, který vzdal někde u Smrku kvůli střevním problémům. Jdeme společně  ještě s jednou dvojicí, s kterou se dáváme do řeči. Sedmičku jdou poprvé, tak moc netuší, co je ještě před nimi. Říkají, že Javorník je jenom takový malý kopeček, tak se je snažíme přesvědčit, že tak úplně zadarmo není. Moji poznámku, že na Beskydské sedmičce je nejtěžší osmý kopec moc vážně neberou, ale my s Ondrou víme svoje. Moc dobře máme v paměti, jak nás to tady vloni vytrestalo. Tak se tedy nikam příliš neženeme, ostatně já ve stoupání stále trpím, tak to ani moc rychle nejde. Jdeme opravdu na pohodu a to i po traverzové cestě, s obávaným krpálem si nějak poradíme a už jsme na relativně pohodové cestě. Na poslední vrchol to už moc daleko není, vědomí, že se jedná poslední výrazné stoupání nás žene vpřed. Začíná být jasné, že i letos uvidíme cíl a začínáme kalkulovat s cílovým časem, vypadá to, že se s přehledem vlezeme pod 17 hodin, což hodnotíme jako velice vydařený výkon. Jsme na vrcholu a teď už jenom seběh do cíle, hned ze startu to je pořádný padák, tak se trochu šetříme, přece jenom nohy už toho mají za sebou více než dost. Ale na druhou stranu to, alespoň se mnou, není tak špatné jako vloni. Poradíme si i se serpentinami a protože sklon už není tak vražedný, tak už se nešetřím a úplně to pouštím. Divím se, že jsem schopný v celku bez problému běžet a začínám si to užívat, míjíme cedulku, která nám oznamuje, že do cíle zbývají 3 km, už jenom kousek a přitom ještě tak daleko. Ale vidina cíle je opravdu silná, tak nás to pohání dopředu, probíháme Horečkami, křižujeme nově vybudované singletraily pro horské kola a každým krokem se blížíme vytouženému cíli. Poslední úsek v lese a už běžíme podél řeky, přes most a už jsme mezi domy ve Frenštátě, už to máme opravdu za pár, poslední kilometr jsou každých 100 metrů cedulky ukazující zbývající vzdálenost, otáčím se, jestli nás někdo nestahuje, v dáli za námi nějaká dvojice je, ale ta už nemá šanci nás doběhnout. S ubývající vzdáleností zrychlujeme, posledních 200 metrů se velmi mírně zvedá, nastolené tempo musíme trochu snížit. Fandící dav nás žene dopředu, komentátor taky povzbuzuje, poslední metry jsou naprosto úžasné. všechno to ze mě jako zázrakem spadlo. Poslední pípnutí a v čase 16:36:03 máme letošní sedmičku za sebou.

Zhruba 2 km před cílem zdroj: sk-zafar-frenstat-p-r.rajce.net

Hned za cílem Ondrovi děkuji, protože bez něho bych to letos v takovém čase ani náhodou nedal. Výstup na pyramidu a zamávání plnému náměstí je příjemnou záležitostí. V davu rozeznávám svoji Sylvušku, mávám ji a posílám nějaký ten vzdušný polibek. Na náměstí už je spousta známých, ať už těch, kteří úspěšně dokončili, tak i těch, kteří bohužel museli v průběhu vzdát. Všichni se chtějí podělit o zážitky, tak si na chvíli mezi ně sedám a kecáme. Přitom stále očima hledám toho svého Bobišáka, když ho zahlédnu a postavím se, že chci jít za ním, tak se mi parádně zatočí hlava. nedá se nic dělat a musím si ještě chvíli odpočinout. Za pár okamžiků už to vypadá v pohodě, tak si konečně jdu pro zaslouženou cílovou pusu. Sedám si do stínu kašny, ve které se taky trochu opláchnu, sděluji Sylvě své přání, že bych si dal něco slaného. Neváhá a za chvíli nám přináší z obchodu slané tyčinky, byla to opravdu mňamka. Odvoz zpět domů nemáme nějak pořešený, Ondra sice nabízí odvoz autem, ale to s díky odmítám a společně se Sylvou se vydáváme na vlak. Cestou ovšem zahlédneme na zastávce stát autobus, tak se rychle rozhodujeme, že využijeme jeho služeb, abychom ho stihli, tak jsme dokonce museli i utíkat :-) Cesta domů už proběhla v pohodě, já se mohl dát do kupy, pořádně se najíst a konečně si jít lehnout.

Po nedělním probuzení zjišťuji, že mě relativně nic nebolí a že jsem i schopný jakž-takž chodit, ty dva menší puchýře na nohách nejsou závažným problémem. Kolem desáté hodiny se vracíme zpět na místo činu, abychom se zúčastnili slavnostního vyhlášení. I když vyhlašovaných je velká spousta, tak to ubíhá v příjemném tempu. Po vyhlášení ještě následuje pár adrenalinových chvilek při tombole, ale jako vždycky se štěstí usmálo na jiné, nedá se nic dělat, budu muset doufat v štěstí příští rok.

Webové stránky závodu

Hodnocení závodu + zajímavosti:

Naše čtvrtá účast na tomto závodě a třetí úspěšné dokončení. Myslím, že tento ročník byl ze všech předcházejících suverénně nejtěžší. Především jsme poprvé sbíhali do Řeky, kde terén stál opravdu za to a s tím je také spojené kilometrické navýšení celé trasy. V konečném součtu byly parametry 95 km a 5176 nastoupaných metrů. Při srovnání s předchozím ročníkem lze považovat náš výkon za zhruba stejný.

V letošním roce byl použitý nový systém pro měření času a průchody kontrolami. Myslím si, že nastavený směr je výborný, když se doladí mouchy, které se letos vyskytly, tak celý systém bude bezkonkurenční. Co se týče trasy, tak podle mého názoru byl rozdíl mezi trasami hobby a sport naprosto minimální a určitě by stálo za zvážení mít od příštího ročníku jenom jednu trasu. S tím také souvisí naše rozhodnutí, že z nejvyšší pravděpodobností v příštím roce budeme absolvovat trasu sport.

Každopádně letošní ročník hodnotím po organizační stránce opět na výbornou. Až na problém v Řece mě během závodu nic nerozhodilo. Občerstvovačky opět perfektně zásobené, všude milí a příjemní lidé, ze kterých sálala neskutečná pohoda. Hluboce smekám před všemi organizátory, kteří si zaslouží obrovské poděkování.

Ovšem ten největší dík patří mému parťákovi, bez kterého bych letos shořel jak papír.

ONDRO, DÍKY!!!

Statistika:

čas: 16:36:03

umístění celkové/v kategorii: 18/10

průměrný tep: bohužel jsem si vzal špatný pás, tak údaje o tepu nejsou 

Postup:

Přehled postupu ze stránek závodu, údaje z K1, K20 a K21 doplněny dle gps logu

Tracklog: