Aneb tak trochu menší extrém...
Někdy v lednu se společně s Ondrou rozhodujeme, že bychom v letošním roce mohli absolvovat mimo již tradiční Beskdyské sedmičky i nějaké jiné ultratrailové závody. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že sezónu začneme na Horské výzvě v Jeseníkách. Po roční pauze jsme se vrátili k našemu osvědčenému týmovému názvu Kevin & Perry podle hlavních hrdinů našeho oblíbeného filmu Klub sráčů. Vedli jsme menší diskuzi, jestli se přihlásit na half nebo long trasu, nakonec jsme se i díky doporučení známých, kteří tento závod už absolvovali, rozhodli pro trasu long. Přihlášení jsme tedy byli a nic nám nebránilo začít s tréninkem. Po pravdě musím uznat, že tomu tréninku jsme jako vždy moc nedali (holt z té židle u PC se to plánuje moc jednoduše). Společný trénink se v podstatě smrsknul jen na pár výstupů na Lysou horu a jeden delší trek Lysá - Smrk. Já jsem mimo to ještě absolvoval cyklistické soustředění v Itálii, ze kterého jsem se vrátil 14 dnů před startem závodu. V těch zbývajících 14 dnech jsem si jenom jednou lehce vyšel na Lysou a tím vlastně celá příprava skončila. Sečteno a podtrženo, nějaká příprava tedy proběhla, ale zdaleka ne podle našich představ.
Týden před závodem nás, jako v podstatě asi všechny, poněkud zaskočila nová sněhová nadílka. Začínáme mít obavy, jak to všechno zvládneme, narychlo dokupujeme další vybavení a začíná nám docházet, že to asi žádná pohoda nebude. Společně s tímto taky měníme své cíle a původní plán dokončit závod cca za 12 hodin se mění na prosté dokončit. Každopádně se snažíme připravit na všechno a tak když v pátek večer odjíždíme na start závodu, vypadá to díky množství zavazadel spíše jako kdybychom jeli někam na dovolenou. Start v Koutech nad Desnou je plánovaný na 23:30, na místo dorážíme něco po 22. hodině, takže času na přípravu máme více než dost. Domlouváme se, že nejdříve se zaregistrujeme a teprve potom si připravíme batohy a převlečeme do závodního. U registrace i přes množství lidí jde všechno jako po drátkách a tak za chvíli máme vše co potřebujeme a jdeme zpátky do auta. Probíhá klasická předstartovní příprava, dohady co vzít s sebou do batohu, co na sebe atd. Co se týče oblečení, tak počasí je nevyzpytatelné a nakonec volíme variantu "radši se zpotít, než umrznout", na startu je sice jenom mírně pod nulou, ale kdo ví jak to bude vypadat nahoře. Do batohů si dáváme náhradní oblečení a samozřejmě nějaké ty doplňovače energie. Následuje poslední kontrola a ujišťování, jestli máme všechno a pomalu odcházíme k startovnímu oblouku. Řadíme se odhadem někam do poloviny startovního pole a čekáme, kdy to všechno vypukne.
Po chvilce čekání je to tady! Celý dav se dává do pohybu, sice nás trochu zaráží zvolené tempo, protože takový rychlý poklus jsme moc neočekávali. Jenže netrvá to dlouho a všechno je jinak, po zhruba třech kilometrech opouštíme prohrnutou cestu a odbočujeme do lesa, kde je jenom úzký prošlapaný chodníček, běh se okamžitě mění na chůzi a dav se natahuje do jedné dlouhé lajny. Samotná chůze je dost nepříjemná, sníh je měkký a každý dopad znamená nepříjemné propadnutí, předbíhání samozřejmě nepřichází v úvahu, vystoupení ze stopy znamená zapadnout minimálně po kolena. Nezbývá nám nic jiného než sklonit hlavu, dívat se kam šlape ten před námi a snažit se dávat nohy do jeho stop. V této chvíli nás ani ve snu nenapadne, že takový terén bude naprostou většinu trasy. Celý had závodníků se pomalu trhá, když docházíme do sedla Pod Vřesovkou už jsme roztrháni na jednotlivé dvojice, takže stoupání na Keprník už je spíše individuální záležitostí. Počasí nám zatím přeje, sice je zataženo, mlha a mírně sněží, ale naštěstí nefouká vítr a teplota je taky příjemná. Při seběhu z Keprníku na mě doléhá první krize, není mi zima, hlad nemám, ale psychicky mě naprosto odrovnal povrch, rozšlapaný sníh, propadání, nemožnost se pořádně odrazit, ani nevím jak jsem to nakonec seběhl. Víme, že za chvíli nás čeká první občerstvovačka na Ramzové, tak se odhodlaně pouštíme do souboje s tím neskutečně hrozným povrchem. Posledních 500 metrů k občerstvovačce se sbíhá po upravené sjezdovce, což působí jako ten nejlepší balzám. Na občerstovačku dobíháme zhruba tři a půl hodiny od startu, necháme si potvrdit průchod a míříme ke stanům podívat se, co si organizátoři pro nás připravili, od startu jsem nic nejedl, tak jsem celkem zvědavý. Teplý čaj přijde vhod, ionťák a vodu nechávám bez povšimnutí, do kejmlu zatím doplňovat nepotřebuji. K jídlu je k mání čokoláda, müsli, piškoty, nějaké sušenky, výborné koláče, ale co oceňuji nejvíc, tak to je salám, tvrdý sýr a rohlíky. Každý se vrhá na to, na co má zrovna chuť, naštěstí zrovna není žádný nával, tak je to bez nepříjemné tlačenice. Obsluha je velice příjemná, člověk by tady klidně zůstal, nicméně zase tak moc se zdržovat nechceme, tak ještě něco pojíme a pomalu se vydáváme na další kilometry.
Víme, že nás čeká asi nejtěžší úsek z Ramzové na Šerák, takže se moc netěšíme. Stoupání je za chvíli opravdu nepříjemné, začíná být zima a foukat, terén má do pěkného podkladu pořád hodně daleko, párkrát dokonce musíme zastavit a odpočinout si. Dvojice kolem nás, ale na tom nejsou o moc lépe, pro všechny to je jedno velké trápení. Někdo říká, že na vrchol už to je jenom kousek. A skutečně po chvíli se ukáže, že už tam opravdu jsme. Teď nás čeká úsek, kde už jsme jednou šli, akorát v opačném směru. Opět stoupání na Keprník, terén už se mi nezdá tak hrozný, jako když jsme sbíhali dolů. Na Keperníku ale začíná být nechutná zima a přidává se i vítr, tak zastavujeme a upravujeme si oblečení, Ondra si obléká bundu. Následující trasa k dalšímu občerstvení na Červenohorském sedle se nese stále ve stejném duchu: zima, mlha, sníh, vítr, kdy už tam dojdem? Tady nastupuje další krize, zima je nepříjemná, chvíli mi je zima na nohy, chvíli na ruce, terén pořád strašný, Ondra taky nevypadá nejlíp. Aby toho nebylo málo zamrzá mí voda v kejmlu. Začíná se rozednívat, když si chci vypnout čelovku, tak zjišťuji, že mám tak zmrzlé ruce, že to prostě nedokážu, nechávám ji teda svítit a jdeme dál. Vůbec nevnímám okolí kolem sebe, všechno mi začíná být jedno. Snažím se rozmrazit kejml, ať upřu mysl na nějaký cíl. Za chvíli je moje snažení úspěšné, ionťák mi vlívá trochu energie do žil. Přicházíme k vlekům, takže je jasné, že občerstvovačka je už jenom kousek, bohužel díky špatnému značení bloudíme, přidávají se k nám další, nakonec ale nabereme správný směr. Sedm a půl hodiny od startu jsme na druhé občerstvovačce, zhruba v polovině trasy. Zdržujeme se poměrně dlouho, protože předešlý úsek byl opravdu vyčerpávající, jíme všechno co nám přijde pod ruku, já opět především salám a sýr. Piju hektolitry čaje a taky doplňuji ionťák. Nakonec tady trávíme 20 minut, začíná nám být zima, tak si ještě do kapsy vezmu pár kousků čokolády a vyrážíme vstříc dalším kilometrům.
Utěšujeme se, že by se konečně trochu mohl změnit terén, bohužel ten zůstává pořád stejný. Na chvíli zase scházíme z trasy, ale naštěstí to není žádná hrozná zacházka. Na povzbuzení si dáváme Shlehu od Nutrendu a preventivně proti bolesti jeden Aulin, já sice zatím žádnou bolest nepociťuji, ale co kdyby náhodou. Čeká nás trasa přes Švýcárnu na Praděd a potom dolů na Ovčárnu, kde je další občerstvovačka. Většinu trasy jdeme sami, semtam někoho předběhneme. Jsme najezení, plní energie, dokonce nám ani nevadí terén, takže cesta příjemně utíká. U Švýcárny na nás čeká překvapení v podobě upravenější cesty, takže zase se jde o trochu příjemněji. Netrpělivě vyhlížíme rozcestník pod Pradědem, ale ten se pořád ne a ne objevit. Dokonce si vsugerováváme, že ho vidíme, ale nakonec se ukáže, že to je jenom omrzlý strom. Cesta se nám nepříjemně vleče, po neskutečné době docházíme k vysněnému rozcestníku a odbočujeme směr Praděd. Nevěříme tomu, co máme pod nohama, krásně uježděný sníh, který se neboří! Kdyby to takhle vypadalo pořád, to by byla paráda. Cesta k vysílači, kde je další kontrola, poměrně rychle utíká, přes silnou mlhu moc daleko nevidíme, až nás překvapilo, že najednou už je vysílač před námi. Jdeme dovnitř, necháme si orazítkovat mapu, chvilku si odpočineme, prohodíme pár slov s ostatními a už zase valíme dál. Cestu dolů k Ovčárně jsem chtěl seběhnout, jenže Ondra byl proti, s tím, že se mu začíná ozývat koleno a nechce nic riskovat. Jdeme tedy rychlejší chůzí, po chvilce nás předjíždí rolba, která nám přichystá výborný podklad. Od organizátorů víme, že by na občerstvovačce měly být teplé párky, tak se na ně neskutečně těšíme. Cestou potkáváme skupiny turistů a běžkařů, kteří nad námi většinou nevěřícně kroutí hlavou. Docházíme k Ovčárně a první co slyšíme je: "Dáte si párek?". Samozřejmě neodmítáme a okamžitě se na ně vrháme, mimo párek samozřejmě následuje obligátní salám a sýr, doplňuji to nějakým tím koláčem a samozřejmě pár kousků čokolády do kapsy. V kejmlu už toho taky moc nemám, tak si ho nechávám dolít, štve mě, že mi pořád zamrzá, ale co se dá dělat. Máme za sebou 11 a čtvrt hodiny závodu, před námi posledních zhruba 20 km, volám přítelkyni Sylvě, která by společně s její mamkou měla čekat v cíli, že nás můžou čekat zhruba za čtyři hodiny, ještě ji řeknu pár dojmů a můžeme jít do posledního úseku.
Od Ovčárny je značení bohužel zase trochu slabší, takže tápeme, nicméně směr vím, protože jsem tady kdysi byl na běžkách. Výstup nakonec volíme po sjezdovce, což nám dává zabrat, ale naštěstí to netrvá moc dlouho. Nahoře na hřebenu je to jasné, cesta je jenom jedna, společně s dalšími závodníky tvoříme asi osmičlenný vláček, já jsem na jeho špici. Počasí tady panuje příjemné, vítr nefouká, mlha už taky není tak hrozná, teplota tak akorát. Bohužel terén zase jedna velká hrůza, ale na to už jsme si tak nějak asi zvykli. Někde u Vysoké hole mi přichází SMS, kouknu na ni a to mi píše kamarád Pavel, který nám drží pěsti doma, že vítězové už jsou v cíli a my jsme podle průběžných výsledků na 37. místě. Nechce se mi věřit, že bychom na tom byli tak dobře, protože jsem měl pocit, že se jenom vlečeme. Nicméně mi to dodává neskutečnou energii a přichází můj nejlepší úsek na celém závodu.Táhnu celou skupinu, Ondra za mnou říká, ať neblázním, ať zvolním, ale já nevnímám a jedu jako tank. Před Jelením hřbetem uhýbáme prudce doprava na traverzovou pěšinu, kde je v hlubokém sněhu jenom úzký prošlapaný chodníček, ale mi se jde opravdu neskutečně dobře. Po chvíli docházíme na traverzovou cestu, která obchází celé údolí, terén pořád stejný, ale vůbec mi to nevadí. Ani se neotáčím za sebe, že tam je Ondra to vím, a zbytek je mi úplně jedno. Ondra za chvíli říká, že potřebuje zastavit, tak tedy zastavujeme, ostatní nás předbíhají, což mi nějak extra nevadí, ale co je horší, že jakmile se rozejdeme, je veškerý můj elán pryč. Ondra jde ve předu sám a já se začínám trápit. Vůbec nechápu co se stalo, pořád jsem byl v pohodě a najednou krize jako když střelí. Vím, že mi stejně nic jiného nezbývá a tak se ji snažím nějak překonat a dohnat Ondru. To se mi ve stoupání k horní nádrži Dlouhých Strání daří, ale necítím se vůbec dobře. Do cíle už to není moc daleko, ale cesta se neskutečně vleče a nálada je na bodu mrazu. Trochu mi ji Ondra zvedne v okamžiku, kdy procházíme kolem větrných elektráren, jejichž vrtule jsou schovány v mlze, když se bezelstně zeptá: "Co je to tady za komín?". Člověk by nevěřil, jak taková prkotina dokáže spravit náladu. Každopádně netrpělivě čekáme, kdy se objeví lanovka areálu v Koutech, abychom pod ní mohli seběhnout do vysněného cíle. Jakmile slyšíme její hukot, je to pro nás ten nejkrásnější zvuk, rozbíháme se a absolvujeme ten neskutečný sešup dolů, tady na mě ještě přichází poslední krize, protože nohy už neslouží jak by měly, kopec je to celkem prudký, terén samozřejmě nic moc, tak párkrát spadnu a nějaké ty metry absolvuji po zadku, korunu tomu nasazují nějaké děcka, které zrovna nade mnou jedou na sedačce a hlasitě se mi smějí. Nehledím na dobré mravy a s chutí jim od plic vzkážu co si o nich myslím. Dobíhám na konec sjezdovky, kde už na mě čeká Ondra, protože tomu závěrečný seběh takové problémy nedělal a společně absolvujeme poslední metry do cíle. V čase 15:19:13 probíháme ruku v ruce cílovým obloukem na 41. místě celkově, 29. v kategorii, což jsme vůbec nečekali a považujeme to za velký úspěch. V cíli na mě čeká Sylva a dostávám tu nejsladší pusu, že si ji ani ty výborné koláče nedokáží vyrovnat.
 |
| A je to za náma |
Jak to tak bývá, hned po doběhu jsem Jeseníky a sníh nechtěl ani vidět, ale teď už s odstupem času to tak jednoznačně nevidím. Závod to byl pěkný, ale neskutečně náročný, osobně jsem nic těžšího nikdy nešel, největší problém mi dělal povrch, kdyby byl o něco lepší, tak by to bylo úplně o ničem jiném. O náročnosti svědčí i to, že spousta závodníků závod nedokončila. Každopádně organizátoři a pořadatelé si za tuto akci zaslouží obrovský dík, neobešla se sice bez chybiček, ale pro mě se jednalo v podstatě o malicherné věci.
V neposlední řadě nesmím zapomenout poděkovat parťákovi Ondrovi, že se mnou do toho vůbec šel, přítelkyni Sylvě za všeobecnou podporu a všem co nám fandili a drželi palce. Speciální dík patří Pavlovi za nakopávající SMSku :-)
Kompletní výsledky zde
Webové stránky závodu
Hodnocení závodu + zajímavosti:
pozitiva: občerstvovačky - hlavně salám, sýr a párky; příjemní a ochotní pořadatelé
negativa: místy slabší značení trati
jídlo,pití,ostatní:
občerstvovačky: neskutečné množství salámu a sýru, rohlíky, párky, koláče, čokoláda, mandarinky, čaj, ionťák
vlastní: hroznový cukr, 1x carbonex, 2x shleha, 1x red bull, 1x endurosnack, ionťák
Vybavení:
nohy: Salomon exo IV 3/4 Tight, Salomon exo IV calfs long, fleecové návleky, šusťákové kraťasy, ponožky Moira Trek, boty Salomon S-LAB 5 XT Softground, Salomon S-LAB Gaiters (návleky)
tělo: hrubé termotriko dlouhý rukáv, Salomon XT Softshell Jacket, lehká krycí větrovkaostatní: rukavice, čepice, multifunkční šátek (tunel)
batoh: nepromokavá kapuce, tenké termotriko dlouhý rukáv, rukavice, čepice, ponožky, multifunkční šátek (tunel), termofilie, náplasti, obinadlo, papírové kapesníky, kejml s ionťákem, carbonex, hroznový cukr, magneslife, musli tyčinky, endurosnack, powerbike bar, voltage energy cake
Mapa závodu:
Tracklog: bohužel GPS se rozhodla stávkovat, takže je jenom silně orientační
Žádné komentáře:
Okomentovat