31. 5. Valašský hrb

Druhý ročník závodu Valašský hrb jsem si určitě nemohl nechat ujít. Po loňském extrémním zážitku jsem se nemohl dočkat, až se znova vydám na trať tohoto krásného závodu. V očekávání toho, že závod bude rychle vyprodán neponechávám nic náhodě a registruji se hned, jakmile to je možné, to má za následek startovní číslo 11 a je mi jasné, že je tady první zádrhel. Vždycky se snažím závod dokončit na lepším umístění, než je moje startovní číslo a tady je laťka nastavena nepřekonatelně vysoko :-). Nedá se nic dělat, musím se spokojit s tím, že se budu snažit překonat loňský čas. Objektivně by to neměl být problém, protože loňské bahenní orgie se určitě opakovat nebudou a přece jenom si myslím, že mám dost naběháno. Proti tomuto faktu ale bylo to, že jsem se po Jesenické 100 necítil ještě zcela v pořádku a trochu mě pobolívalo koleno. Toto mě ovšem od startu samozřejmě odradit nemohlo.

Cesta do areálu závodu je letos naprosto luxusní, využívám možnosti svézt se se známými tvářemi mikrobusem. Parkovací místo máme zajištěné přímo v místě startu, takže opravdu pohoda. Prezentace probíhá naprosto v poklidu a potom už známé předstartovní přípravy. Počasí vypadá celkem přívětivě, ve stínu je sice trochu chladněji, ale není to nic hrozného. Oblečení tedy není třeba moc řešit, půjde se na lehko. S ostatníma vedeme diskuzi ohledně hůlek, já jsem rozhodnutý je brát s sebou, protože vloni mi hodně pomohly a taky se bojím, že koleno vypoví službu a nedokážu si představit, jak bych se klopýtal do cíle bez holí. Jsem tedy připravený, ještě si vezmu sluneční brýle, protože sluníčko svítí celkem nepříjemně. Do startu už nezbývá moc času a tak si jdeme najít svoje místečko v davu zhruba 150 závodníků. Netrvá to dlouho a je odstartováno.

Očekával jsem hodně rychlé tempo, ale to co se běží je úplně mimo mé možnosti. Nemá smysl se hnát s ostatními a tak si běžím svoje a nehledím na to, jak se to kolem mě mele. V porovnání s loňskem je to opravdu o něčem jiném, bláto je opravdu jenom minimálně. Letos si chci i trochu prohlídnout okolí, takže jakmile je možnost, snažím se pokochat výhledy, běží se celkem dobře, chvíli nahoru, chvíli dolů, zatím je to příjemné. Necelou hodinu od startu dobíhám na Tanečnici, kde vloni byla první občerstvovačka, ta je letos posunuta o pár km dál. Seběh z Tanečnice dává vzpomenout na loňské bahenní hody a tak si to pěkně sinu blátíčkem až ke zmíněné občerstvovačce, moc se nezdržuju, kopnu do sebe trochu vody a něco sladkého a fičím dále. Za chvíli jsem na Soláni, kde je opět občerstvovačka, ale protože je opravdu kousek za tou první, tak ji jenom probíhám. Startovní pole už je dávno roztrhané a tak skoro pořád běžím sám, maximálně v e skupince dvou-tří závodníků. Jak si tak běžím, tak mě najednou někdo předbíhá úplně neskutečným tempem, cvhíli nechápu, ale pak mi dochází, že to budou závodníci na 30 km trati, kteří startovali o půl hodiny později. Toto mi do pohody moc nepřidá, protože vloni mě nikdo z 30 nepředběhl, naštěstí je to kousek k otočce, kde běží zpátky a já pokračuji dále.

Doběh k otočce

Stále je to celkem v pohodě, trochu se mi ozývá koleno, ale zatím to není nic, co by mě mohlo ohrozit v dalším postupu. Trasa je mírně zvlněná, ale skoro pořád běžím, příliš prudké kopce tady nejsou. Před sebou mám stoupání na horu Vysoká, ale ještě než k němu doběhnu, tak už naproti mě běží vedoucí závodníci- Trochu jim to závidím, že už běží zpátky, zatímco já se teď budu muset drápat do kopce. Naštěstí to není příliš prudké ani dlouhé a tak jsem za chvíli na vrcholu. Teď už je přede mnou jenom seběh k občerstvovačce a potom cesta zpátky. V seběhu jde proti mě spousta dětí a každý si chce se mnou plácnout, samozřejmě jim udělám radost a snažím se s každým plácnout. Samotného mě to taky naplňuje energií a hned se mi běží líp. Bohužel v tomto seběhu dostává koleno pořádné pecky a bolest začíná být krajně nepříjemná. Pár metrů před občerstvovačkou naproti mě běží Radek s Tomášem, o kterých jsem myslel, že budou daleko přede mnou. Vyvolává to ve mě touhu je dohnat, tak se na občerstvovačce příliš dlouho nezdržuji a vydávám se je stíhat. Ještě si zkontroluji čas, půlku závodu mám za sebou v čase 2:42, což by celkově pod 6 hodin mělo určitě vyjít, ale pokud budu chtít vylepšit loňských 5:54, tak budu mít co dělat. Vloni jsem se při cestě od otočky pořádně trápil, tak doufám, že teď mě to nepotká.

Do druhé půlky se vydávám s rozmyslem, přece jenom přede mnou je ještě dlouhá cesta. Cesta zpět nevede přes Vysokou, ta se obíhá po šotolinové cestě, celkem mi to běží, dokonce předbíhám pár lidí a než se stačím pořádně rozkoukat, tak už jsem pod Vysokou a pokračuju po stejné trase, po jaké jsem běžel sem. Pocitově se mi běží dobře, koleno sice dost bolí, ale snažím se to nevnímat. Za chvíli dobíhám Radka, ten nevypadá moc dobře, snažím se ho trochu povzbudit, ale je mi jasné, že se chudák bude hodně trápit. Mě se to ovšem netýká a v pohodě si to běžím dál. Užívám si to, výhledy jsou úžasné, počasí taky, oproti loňsku úplně jiný rozměr. Ještě než doběhnu na občerstvovačku na Soláni, tak míjím Tomáše, který taky nevypadá dobře, zastavuji a zjišťuji, že spadl a chytají ho křeče, moc mu nemůžu pomoct, ale aspoň mu dám svůj hořčík a snažím se ho trochu povzbudit. Na občerstvovačce si dávám trochu piva a něco sladkého. Zdržuji se trochu déle a ještě než odběhnu, tak dorazí Tomáš, jsem rád, že ho vidím, snad na tom nebude úplně zle. Stejně jako v opačném směru, tak i teď je to na občerstvovačku jenom kousek, tady si dám pořádně do nosu, ať mám na poslední úsek dost energie. Zároveň se tady sbíháme asi 4 lidi, takže to vypadá, že se ještě bude závodit.

Pivečko na poslední občerstvovačce

Stoupání na Tanečnici tomu odpovídá, protože se jde v hodně rychlém tempu, snažím se ho akceptovat, ale na vrcholu mám toho celkem dost. Naštěstí mi ostatní neutíkají, tak s nima pokračuji dále. Držím se v naší skupině na druhé pozici a nemám moc přehled, co se děje za mnou, po chvilce se otáčím a zjišťuji, že už jsme sami dva. Stále běžíme celkem dost rychle, na špici se pravidelně střídáme, až v jednom stoupání utíkám a jsem sám. Celkem mě to zarazilo, ale co už, do cíle už to není moc daleko, tak se budu snažit si to pohlídat. Průběžně sleduji čas a vypadá to, že bych svůj loňský výkon mohl o něco vylepšit, ještě je tady poslední stoupání na Ptáčnici a po něm už je to do cíle jenom kousek. Nedívám se vlevo vpravo, snažím se ze sebe vymáčknout poslední zbytky sil, cíl už mám na dohled, tak už doslova sprintuji. Cílovou čáru překonávám v čase 5:50:24, což je zhruba o 4 minuty lepší, než loňský výkon.<

Chvíli po mě dobíhá Tomáš a další chvíli po něm Radek, společně si sdělujeme dojmy a vyplývá z nich, že nikdo se svým výkonem nejsme příliš spokojeni. Já osobně jsem to čekal lepší, ale asi mě brzdilo to bolavé koleno. Každopádně rozladění je jenom chvilkové a když po sprše sedíme u piva a klobásy, tak už nám je hej.  Druhý ročník je za námi a stejně jako vloni, tak i letos to byl z hlediska organizace naprosto perfektní závod. Děkuji všem pořadatelům a organizátorům a doufám, že se za rok opět potkáme.

Webové stránky závodu

Celkové výsledky 50 km trati zde

Statistika:

čas: 5:50:24
umístění celkové/v kategorii: 76/13
průměrný tep: 159/min
maximální tep: 178/min
spálená energie: 22 156 kJ

Tracklog: