6.6. Memoriál Františka Fraita v extrémních sportech

Ve čtvrtek se v Provodově (okres Zlín) konal už 18. ročník Memoriálu Františka Fraita v extrémních sportech. Jedná se o krátký adventure dvojic a je určený především pro členy a příslušníky složek IZS. O tomto závodu jsem už nějaký ten rok měl ponětí, ale bohužel nikdy se mi k sobě nepodařilo sehnat někoho, kdo by do toho šel se mnou. Proto jsem s povděkem na začátku roku přijal nabídku kolegy Poldy Hejneše, který do toho chtěl jít se mnou. Nutno podotknout, že se jedná o zkušeného harcovníka a několikanásobného medailistu v tomto závodě. Jeho ambice určitě byly  na nejvyšší stupně, kdežto pro mě, pro kterého to měla být premiéra v podobném závodu byla očekávání poněkud jiného charakteru. Samozřejmě jsem  před startem zkoušel vyzvědět co nejvíce informací, ať vím do čeho jdu, ale samozřejmě nic se nevyrovná tomu, když si člověk prožije závod na vlastní kůži.

Vyjížděli jme brzy ráno, měl jsem po směně, ale v noci jsme neměli žádný výjezd, takže jsem byl relativně odpočinutý. Celkem jsme v autě jeli tři dvojice, přičemž jedna z dvojic byli téměř neporazitelní,  pravidelní účastníci, kteří vyhráli poslední 4 ročníky tohoto závodu. Pro některé je možná jméno Tomáš Petreček neznámé, ale kdo se  alespoň trochu orientuje na poli extrémních závodů, tak ví o kom je řeč. Čili jak už vám asi dochází, právě Tomáš je jedním z výše jmenované dvojice, tím druhým je sice trochu neznámější, ale o nic méně zkušený borec Petr Teslík zvaný Teslo. V této společnosti dvouhodinová cesta velice rychle ubíhá, protože stále je se o čem bavit a na co se ptát.

Start a celý areál závodu je umístěn na kopci u kostela a už když k němu přijíždíme a ostatní mi říkají, že tento kopec nejdříve budu sbíhat a nakonec vyjíždět na kole, tak mi není moc do zpěvu. Není to žádný brdek, ale pořádný svah, navíc povrch je ještě z dlažebních kostek. Nicméně na úvahy co a jak není čas, jdeme se zaregistrovat a připravit na závod. Protože počasí je tady diametrálně odlišné než v Ostravě, je krásně teplo a ukazuje se i sluníčko, tak volba oblečení je jasná. Krátké špurtky a nahoru krátký dresy bez jakéhokoliv spodního trika. Závod začíná asi 5 km během, do kterého jsou ještě vloženy nějaké ty adrenalinové záležitosti jako lezení, slaňování a traverz po laně, takže hned při startu má člověk na sobě oblečený i horolezecký sedák. Běh končí v místě startu, kde se přesedá na kolo a vyjíždí na cca 9,5 km trasu.

Abychom při přechodu na kolo příliš neztráceli čas, tak si vše potřebné předem připravujeme. S Poldou taky vedeme, pro další průběh závodu celkem podstatný rozhovor stylem: Já: "Mám brát náhradní duši?" Polda: "Ne, neber, vezmu já." Já: "OK, tak vem." Mezitím už odstartovaly první dvojice, ale my máme ještě čas, tak se jdeme rozběhat. Polda mi jde ukázat začátek bajkové trasy, jak jinak než do kopce, opět krpál jak blázen, je mi jasné, že po běhu tady budu šrot, takže to bude tupá dřina. Kontrolujeme čas a pomalu se vracíme ke startu.

A je odstartováno zdroj:skhzlin.rajce.net

 Tady už na nás čekají, dvojice před námi před chvilkou odstartovala, takže necelých pět minut a jdeme na to. Probíhá ještě nějaké to upřesňování, hecování a startér už odpočítává. Jdeme na to! Hned po startu se běží po příjezdové cestě prudce dolů, natahuji krok, běží se dobře, celý seběh má asi půl kilometru, a hned za ním následuje prudký zalamovák lesem nahoru. Polda běží přede mnou, já se ho snažím držet, ale čím je stoupání prudší, tak se mi vzdaluje.Chvílemi i přecházíme do rychlé chůze, bohužel je mi jasné, že Poldovo tempo nemám šanci akceptovat, ale co nadělám, jednou s ním jsem ve dvojici, tak se musím zkousnout. Ještě trochu výživného stoupání a už je tady první lezecká záležitost, jedná se o takovou menší skálu nebo spíš velký kámen. Mám zafixované, že mám jít vlevo, prý je tam lehčí lezecká cesta. Běžím tedy vlevo, nutno říct, že určitě ne ve 100% stavu, protože předchozí stoupání mě celkem vyřídilo. Cvakám lano do karabiny a chystám se lézt. No to byl porod! Pískovec je mokrý, boty mi kloužou, rukavice kloužou úplně stejně. Trápím se úplně neskutečně, spíš na tom laně jenom tak visím a borci, co mě ze shora jistí mě ze všech sil tahají nahoru. Polda už tam dávno je, něco křičí, ale vůbec ho nevnímám. Po neskutečně dlouhé době se dostávám na vrchol, odepínám lano a mám pocit, že jsem prožil svou první klinickou smrt v životě.

Na tohoto drobka jsme lezli zdroj: turistika.cz

Chci se rozběhnout, ale nejde to, musím se chvíli vydýchat a pomalu rozejít, než jsem schopný alespoň pomalejšího běhu. Polda mě neustále povzbuzuje, je na něm vidět, že sil má více než dost a chce závodit. Trasa teď vede po hřebenu, je krásně běžecká, ale já se trápím, nakonec se nějakým způsobem rozbíhám a vypadá to, že už to snad půjde. Polda stále běží přede mnou, ale to mi moc nevadí, aspoň nemusím dávat pozor na trasu a stačí mi jednoduše běžet za ním. Přichází prudký seběh, který končí na vrcholu starého lomu, který musíme slanit dolů. Organizátoři nahoře mě ochotně cvakají do lana a pak následuje nádherná, asi 60 m dlouhá slaňovačka, tady si to snad poprvé od startu začínám užívat. Dole jsem dokonce rychleji než Polda, tak nelením a běžím napřed, následuje brod přes potok a kratší úsek po silnici. Ze silnice sbíháme strmý svah zpět k potoku a okrajem, nebo přímo v potoku pokračujeme dále. Studená voda působí na unavené lýtka přímo blahodárně. V potoce neběžíme moc dlouho a je tady poslední adrenalinovější překážka. Musíme vystoupat zpět na svah a zavěšeni na laně přeručkovat potok na druhou stranu, je to asi 40 metrů, nic podobného jsem nikdy nedělal, tak mě překvapilo, že to bylo celkem náročné. Po přeručkování se ptám kam dál a doráží mě odpověď, že musím opět seběhnout k potoku a vyběhnout na svah, odkud jsem právě přetraverzoval. Polda už tam na mě dávno čeká, dostávám se tam, sundávám sedák, který už nebudu potřebovat a trochu se  napiju vody, která tam je pro nás připravena. Vybíháme na poslední cca 1,2 km dlouhý úsek běhu. Nejdřív je to rovina, ale potom se trasa opět mírně zvedá, kde mi zase Polda poodbíhá. Jakmile dobíhám na místo startu, tak Polda už je na cyklistickou část připravený, já rychle měním boty a na hlavu dávám přilbu, mezitím do sebe ještě hodím tabletu hroznového cukru, popadám kolo a vydávám se na další trasu.

Traverz přes potok zdroj: skhzlin.rajce.net

 Trochu mě překvapuje, že už tady fotí a huláká na mě Teslo, říkám si, co tady proboha s Tomášem už dělají, sice startovali 20 minut před náma, ale že by byli tak rychlí, aby se stihl umýt, převléct a fotit? A nebo to my se vlečeme jak šneci? To snad není pravda. Cyklistická část začíná výběhem pár schodů a potom vede do kopce, na kterém jsme se před startem rozbíhali. Moje předpoklady se naplňují, prošitý jsem celkem dost, terén je hodně blátivý, takže trápení na kašpárka. Nicméně po běhu, kde jsem se vyloženě trápil se na kole cítím líp. Polda je samozřejmě úplně někde jinde a tak v průběhu výjezdu do kopce na mě huláká, ať zaberu, že máme jedinečnou šanci. Nějak ho nechápu, až z něho nakonec vypadne, že Tomáš s Teslem závod vzdali kvůli  zdravotním komplikacím a že je tedy šance dosáhnout dobrého umístění. Trochu mě to nakopává i z hlediska toho, že mi dochází, že snad až tak pomalí nejsme. Konečně jsme na vrcholu stoupání a podle slov Poldy teď následuje jenom sjezd. Cesta je sice hodně blátivá, ale fičí nám to pěkně, teď už si to opět užívám plnými doušky a konečně mám chuť závodit. Bohužel to netrvá dlouho. Ve sjezdu najednou cítím, že mi zadní kolo měkne a v mžiku jsem na ráfku. Nevěřím co se to děje, teď když jsem se konečně do toho dostal, tak musí přijít defekt!? Bohužel je to tak, takže to znamená další časovou ztrátu a tím i konec nadějí na dobré umístění. Volám tedy na Poldu, že musíme zastavit, že mám defekt. Polda mě doráží úplně, když mi s hrůzou v očích řekne, že duši, na které jsme se domlouvali před startem, nevzal. Chvíli dumáme co dál, ptám se kolik máme z cyklistické části za sebou. Polda odvětí, že ani ne půlku, no to jsou pěkné vyhlídky. Je mi blbé závod vzdát, na druhou stranu se mi až do cíle běžet nechce. Volím tedy variantu, že do cíle dojedu po ráfku. S náladou na bodě mrazu se tedy vydáváme na cestu do cíle. Jedeme sice pomalu, ale i tak mi jízda dává zabrat, protože pořád stojím na nohách, abych alespoň trochu odlehčil zadnímu kolu. Musíme překonat ještě trochu terénu, než dojedeme na asfaltovou cestu, tady už je mi to povědomé, protože jme tady kousek běželi. za chvíli dojíždíme k cílovému stoupání, tady na kostkách nechci kolo úplně dorasovat, tak volím tlačení kola. Cílovou pásku nakonec protneme v čase 1:22:18.

A jsme v cíli zdroj: luhacovicko.info

 Jsem rád, že mám celý závod za sebou, nějaké výsledky jsou mi celkem šum a fuk, chci se jenom umýt a dát trochu do kupy. Jakmile proběhne očistná procedura, tak už jsem na tom trochu líp, prohodím pár slov s ostatními, sdělíme si dojmy a jdeme na jídlo. Mezitím už jsou vyvěšeny výsledky a já se dozvídám, že i přes trápení na běhu a absolvování více než půlky cyklistické části na prázdném kole nejsme na posledním místě. Následuje vyhlášení výsledků, kdy jsou oceněni všichni účastníci. Potom už se nezdržujeme a vyrážíme zpět do Ostravy. Co se dělo v autě po cestě zpět raději ani nebudu zmiňovat, protože by mi stejně nikdo nevěřil. Ve zkratce jenom řeknu, že nálada byla velice veselá a že hlavně Polda mi dal vypít kalich hořkosti až do úplného dna. Doufám, že vše co řekl, bylo míněno z legrace a že do příští ročníku si slova o tom, že se mnou už do toho nepůjde rozmyslí :-).

Nakonec 15. místo zdroj: skhzlin.rajce.net

Celkové výsledky zde

Krátké zhodnocení:
Jednalo se o můj úplně první závod tohoto typu. Musím, říct, že i přes to, že jsem se hodně trápil, tak se mi velmi líbil, kombinace několika disciplín je naprosto úžasná. Určitě nepohrdnu příležitostí se podobných závodů znovu zúčastnit. A smekám klobouk před těmi, kteří něco podobného absolvují v několikanásobně větších dávkách. Tady se jednalo pouze o krátký závod, kdy se nejhorší časy pohybovaly okolo hodiny a půl a i tak jsem byl vyřízený. Představa závodů podobného typu, které trvají i několik dní v kuse je úplně mimo můj rozsah chápání.