neděle 30. června 2013

29.6. Radegast Beskydský šerpa

V sobotu 29.6. 2013 se v rámci Adrenalin cupu konal již pátý ročník závodu Beskydský šerpa. Tento závod je určen pro čtyřčlenná družstva, jejichž úkolem je dopravit na dřevěném šerpovském nosiči padesátilitrový sud piva na vrchol Lysé hory. Trasa vede z hřiště na Ostravici, má délku necelých 9 km a převýšení 900 metrů. Letos jsem se tohoto závodu zúčastnil již po čtvrté, po třetí v týmu Neškodných jedinců. V loňském roce jsme vyhráli, takže i pro letošní rok jsme měli ty nejvyšší ambice. Sestava týmu v letošním ročníku byla stejná jako vloni - Rudolf Mališ, Radek Viej, Jan Habernal a moje maličkost. Přihlášení proběhlo bez problémů a nic nám nebránilo se připravovat na závod.

Příprava, alespoň z mé strany, nebyla nějak speciální, taková klasika - kolo, běh, sem-tam nějaký ten výšlap. Bohužel jsem měl i jiné povinnosti, které mě obraly a moře času, takže to opět nebylo dle mých představ. Ale jak tak zjišťuji, už je to u mě pomalu klasika a asi se to jen tak nezmění. Před startem probíhala týmová emailová komunikace, kde jedním z bodů bylo i to, že se ve startovní listině objevil tým ze Slovenska, který určitě půjde na vítězství. A dále, že tým Šikulové, který každoročně útočí na nejvyšší pozice má v letošním ročníku hodně nabitou sestavu. Tyto informace mají za následek, že jako úspěch budeme brát umístění v první trojce. Dny do startu ubíhají jako voda a ani jsem se nenadál a je tady sobota ráno.


Sraz jsme měli naplánovaný po osmé hodině v Ostravici, ať je dostatek času před startem, který byl naplánovaný na 10:30. Něco po osmé jsem na místě, počasí je příjemné, lehce pod mrakem a odhadem nějakých 16°C, chvíli čekám než přijedou ostatní, ale netrvá to dlouho a  už jsou tady. Jdeme se zaregistrovat a vybrat tu správnou krosnu. Jakmile máme krosnu jdeme si sednout bokem pod velký stan a pustíme se do příprav. Od Radka dostávám krásný dres s názvem týmu, který nám všem zařídil. Ostatní ho už mají na sobě a musím říct, že mě naprosto uchvátil. Tímto Radkovi ještě jednou za jeho úsilí a obětavost děkuji. Připravujeme krosnu a ráčny na upevnění sudu a přepravky, upřesňujeme si úkoly těsně po startu a domlouváme strategii. Ta je celkem jednoduchá - co nejrychleji dostat sud na záda, mezi prvními vyběhnout a držet se na špici, potom se uvidí podle situace. Každý ještě něco pojíme - tady mě fascinuje Honza, když se slovy "Gely jsou na hovno!" do sebe tlačí párek s hořčicí. Nechápavě kroutím hlavou,  ale asi ví co dělá. Čas letí jako splašený a už je tady start běžců v rámci Adrenalin cupu, jakmile odběhnou je na čase se pomalu přesouvat ke startovní čáře.

Stavíme se do první lajny, nechceme ponechat nic náhodě, vedle nás stojí kluci z KPNP Rybí, kteří v loňském roce byli na druhém místě. Vzájemně si popřejeme hodně štěstí a trochu se vyhecujeme. Následují instrukce pořadatelů, které ale není moc slyšet. Atmosféra houstne a já už začínám být pekelně nervózní. Kouknu na tepovku, ta je někde kolem 130 tepů, což mi na klidu samozřejmě nepřidává. Ostatní kluci taky zrovna nevypadají, že by jim bylo do zpěvu. Ale to už přichází patron celého závodu - první Čech na Mt. Everestu - Leopold Sulovský. Bere do rukou startovní pistoli, výstřel a je to tady!

Dav 54. týmů se dává do pohybu, s Honzou mám za úkol sebrat nějakou bečku a donést ji na asfalt, kde už bude čekat Ruda a Radek s krosnou a bednou. Oproti loňsku to je bez problémů, bečku máme a běžíme k ostatním, rychlé  usazení bedny a sudu, utažení popruhů a už má Ruda celý ten náklad na zádech. Vybíháme jako druzí, nedá mi to a po očku kouknu na hodinky. Od startu uběhlo jenom 30 sekund a už máme bečku na zádech, už skoro jako u formule :-). Na začátku absolvujeme jedno kolečko v areálu hřiště, tady jsme už na prvním místě, mícháme se s týmy, kteří teprve vybíhají. Je to tu trochu na těsno, ale úspěšně to zvládneme. Celé kolečko absolvujeme v celkem ostrém tempu, jakmile se dostáváme na cestu podél řeky začíná být situace přehlednější a zjišťujeme, že jsme na špici, společně se Slováky a s KPNP Rybí. Zatím to je po rovině, takže tempo je celkem šílené. Ostatní už se v nošení bečky vystřídali, takže je řada na mě. Psychicky se připravuji na ten prvotní pocit, že je člověk zaražený do země,nevím čím to, ale nějak se nedostavuje. Samozřejmě mi to nevadí a běžím co to dá. V nesení bečky se střídáme vždycky, když si ten co ji zrovna nese řekne. V úseku kolem peřejí a dále k mostu přes Ostravici se přetahujeme o první místo se Slováky, klukům z KPNP se pomalu vzdalujeme. Netrvá to moc dlouho a jsme pod prvním kopcem, tady už přecházíme do chůze, protože běžet opravdu nejde - teda alespoň nám, Slováci jsou na tom trochu líp a už nám utíkají, zatím ne moc daleko, ale jejich náskok se pomaličku zvyšuje. Chceme se jich držet co to dá, ale bohužel to nejde. V této chvíli už taky máme celkem dostatečný náskok na třetí místo. Připojují se k nám kolegové od Rudy (tuším, že Petr a Martin, pokud to tak není, tak se omlouvám) a přítelkyně od Radka - Jana. Všichni nám dělají týmovou podporu, za což jim samozřejmě patří veliký dík.

Asfalt končí a začíná stoupání v terénu, tempo se trochu zpomaluje, ale stále je celkem dost rychlé, Slováci se nám pomalu ztrácejí z dohledu, stejně tak i kluci na třetím místě, začíná to být roztrhané a vypadá to, že karty jsou rozdané dle předpokladů. Teď hlavně nesmíme příliš zpomalit a musíme si druhé místo udržet. Po nechutném stoupání v lese následuje krásný úsek po rovině a trochu z kopce, kde zase nabíráme rychlost, je tu sice trochu bláta, ale není to nic strašného. Dobíháme k lesní asfaltce, která nás vede k sjezdovce Ostrá a následně k chatě U Zbuja. Tady na chvíli před sebou zahlédneme Slováky, ale že bychom se k nim nějak přiblížili, tak to určitě ne. V tomto úseku je hezký výhled na Lysou, která z tohoto místa vypadá strašně daleko a vysoko, ale naštěstí je v mracích, tak nás to nějak nedemoralizuje. U Zbuja je malá občerstvovačka, hážu do sebe kousek banánu, ale dělá mi neskutečné problémy ho spolknout. Pokračujeme dále kolem Albínova náměstí, za chvíli se trasa zase nepříjemně zvedá, po kamenité stezce stoupáme k vrstevnici, která nás vede až k rozcestí pod Lukšincem, kde se připojuje žlutá značka od Veličků. Tady opět stupňujeme tempo, protože po stoupání do kopce je rovinka úplný balzám. K Lukšinci je to nahoru-dolů, tesně po Lukšincem už jenom nahoru. zdárně se vypořádáme se všemi kameny a v čase 1:07 jsme na Lukšinci.

Všichni se cítíme v pohodě, ale  moc dobře víme, že ty nejhorší úseky teprve přijdou. Od Lukšince pokračujeme nejprve relativně po rovině, ale to nemá dlouhého trvání. Cesta se zvedá, přibývá kamenů, chůze se stává obtížnější, ale i přes tyto podmínky stále držíme dobré tempo. Trochu se bojíme, že se na nás dotahují borci na třetím místě, ale je zde celkem dlouhá rovinka, ale nikoho dalšího za námi nevidíme, takže jsme v pohodě. Za chvíli vcházíme do lesa, pro znalé na "starou červenou", opět velice těžký úsek, prudké stoupání, kameny, kořeny, prostě nic moc. Tady nás předbíhá nějaký turista a říká nám, že borci za náma mají ztrátu tak 400 metrů, to nás uklidňuje, protože v tomto terénu už to je v podstatě nedostižná ztráta. Jedině, že by nás postihla nějaké krize, ale to nehrozí, všechno funguje tak jak má, předávky vycházejí na jedničku, tempo je stále velice rychlé. Jakmile vyjdeme z lesa, tak náhle před sebou vidíme Slováky, nechápeme, kde se tady vzali, ale domníváme se, že nešli tak jako my po "staré červené", ale na okolo po nově vyznačené trase. Trasa závodu nebyla nějak speciálně značená, pouze před startem jsme dostali mapku trasy. Trasa na mapě byla vedena právě po "staré červené" a Slováky asi nenapadlo, že se půjde mimo turistickou značku. Každopádně už se stalo a pro nás to byl impuls zvýšit už tak vysoké tempo a Slováky zkusit dohnat. Odhadem byli od nás 50 metrů, jenže jakmile si nás si všimli, tak do toho šlápli a během chvilky nám utekli. Je nám jasné, že první místo si vzít nenechají. Kousek pod Větry potkáváme první běžce z Adrenalin cupu, jak už jdou dolů, všichni nás povzbuzují a přeji hodně štěstí.

Přichází zatáčka vpravo a jsme na Větrech, vidíme vrchol Lysé hory, který se krásně vyklubal z mraků. Náskok Slováků se ještě o něco zvětšil, takže už opravdu nemá smysl se je pokoušet dohnat, teď už opravdu půjde jenom o souboj s časem. Na konci Větrů, opět v lese cítím, že se mi do lýtek hlásí křeče, není to zrovna příjemné, ale zatím nedosahují takové intenzity, aby nešlo jít dále. Klukům nic neříkám, abych je zbytečně neznervózňoval. Je tu zatáčka vlevo a naprosto nechutný výstup po kamenech, Ruda ho ovšem zvládá s naprostou grácií, po pár metrech jsme u v zatáčce u kříže, kde se klasicky chodí cestou vpravo, ale ta je z důvodu výstavby turistických chat na vrcholu momentálně uzavřena. Jdeme tedy rovně a blátivým traverzem se dostáváme na vrchní část severní sjezdovky. Tady už je spousta lidí, všichni fandí a povzbuzují, přicházíme na asfalt, rozbíháme se, poslední výměna a už ruku v ruce probíháme cílovým obloukem. Časomíra se zastavuje na čase 1:40:46, a to znamená zlepšení oproti loňskému roku téměř o 8 minut. Na první Slováky máme ztrátu necelé 2 a půl minuty, což bereme jako obrovský úspěch. Mezitím dobíhají na třetím místě Šikulové, kterým jsme poodběhli o 4 minuty. Vychutnáváme si zasloužené pivo a konečně odpočíváme. Je tady spousta známých, tak se s nimi dělím o pocity. S vítěznými Slováky navazujeme přátelské vztahy a nestačíme se divit, co všechno se od nich dozvídáme.

Na vrcholu se zdržíme asi hodinku a potom se pomalu vydáváme na cestu zpět, není kam spěchat, tak si ji pořádně užíváme. Velice povedená byla zastávka U Zbuja, kde došlo na další pivo a nádherné posezení na louce s vůní usušeného sena. Zpět v Ostravici na hřišti jsme dostatečně brzo před vyhlášením, tak si ještě stihneme skočit na nějaké jídlo. Vyhlášení celého Adrenalin cupu je plánováno na 18:00 a opravdu krátce po šesté začíná. Jako první se vyhlašuje náš závod, jde to ráz na ráz ani si to nestačím uvědomit a už stojíme na bedně a přijímáme gratulace. Ještě poslední zamávání do fotoaparátů a naše chvilka slávy skončila. Po vyhlášení ještě dále sedíme a klábosíme, ale já už nemám dost energie, tak se dlouho nezdržuji, loučím se a mířím směr domů.

Webové stránky závodu

Hodnocení:
Organizaci a zajištění závodu nemá smysl hodnotit, vše bylo na dobré úrovni. Nedá mi to, ale musím vyzdvihnout hlavně náš týmový výkon. Všechno šlapalo jak mělo, nenaskytl se žádný problém, nebo krize. Musím poděkovat jak klukům, tak všem, kteří se o nás starali a drželi nám palce, bez nich bychom určitě takového úspěchu nedosáhli. Tak ještě jednou díky a snad zase za rok.

Mapa závodu

Statistika:
čas: 1:40:46
umístění : 2
průměrné tepy: 167/min
maximální tepy: 179/min
spálená energie: 7 009 kJ
Vystavil v
Štítky: , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)